Touha po dítěti - deprese

Zdravím všechny,

možná je můj problém trošku zvláštní a možná pro někoho málo pochopitelný, ale už jsem bezradná a nevím, co mám dělat.
Jsme spolu s přítelem 3 roky. Řekli jsme si po roce společného bydlení, že budeme mít miminko za 2 roky. Dva roky jsou pryč a já opět slyším výmluvy ohledně povolání přítele (je profesionální sportovec), že mu končí smlouva příští rok, a pak si bude dohadovat další a neví, co a jak bude, jestli bude tady v ČR nebo jinde. V únoru mi dal zásnubní prstýnek (a o to jsem se ho neprosila a nečekala jsem to) s tím, že se v létě tajně vezmeme, abychom měli oba klid, a pak uděláme jen oslavu pro nejbližší. Teď přišel s tím, že si začíná vyřizovat německé občaství a neví, jak by mu to moc zkomplikoval fakt, že bychom se vzali a on by si to vyřizoval jako ženatý. Takže ze svatby ,řekla bych, "diplomaticky" vybruslil. Když mu řeknu, že z toho "vybruslil", rozčílí se a začne mi povídat, že kdyby nechtěl, tak by mi ani ten prstýnek nedal, a že má na to 12 měsíců od února. Když zabrousím na téma - dítě, začne tu svou povídačku. O víkendu jsme byli u jeho rodičů a jeho maminka se před celou rodinou začala ohánět - doufám, že mít dlouho ještě dítě nebudete atd. Což mě dostalo úplně, ona si snad myslí, že je mi 18. Je mi 28 let. Nikdy jsem neměla takovou touhu po dítěti a možná i po nějakém posunu našeho vztahu jako nyní. Nejdříve jsem to snášela tak, že jsem odpočítávala měsíce do roku 2012, kdy mu končí smlouva, a pak to nestačilo.
Začala jsem chodit ještě více cvičit, chodím 5x-7x týdně, abych měla nějakou činnost, pak jdu s pejskem, uklidím, uvařím, abych prostě měla jiné myšlenky a nějakou činnost, ale už to nepomáhá. Jinak pracuji, takže nesedím a nenudím se doma. Ta touha je tak zvláštní, že na to myslím pořád. Moje sestra má roční holčičku, měla tento týden přijet, ale jeli pryč, takže nepřijedou v následujících 2 týdnech a já jsem za to ráda, už jsem přemýšlela, jak se z toho vykroutím, protože si nejsem jistá, jak by ta malá se mnou ještě zamávala. Teď jsem zase ve stavu, že přemýšlím, jestli vůbec má tohle nějaký smysl, z ničeho nic břečím, prostě mám takové zvláštní stavy úzkosti.
Už jsem i přemýšlela, že najdu nějakou odbornou pomoc, protože to asi nějak nezvládám. Nikdy bych nevěřila, že může se mnou něco takové tak "zacloumat", ale děje se to dnes a denně a já už nevím, co s tím. Myslíte, že je to normální? Co byste mi poradili nebo doporučili? Jak to zvládnout?
Rozum mi říká, ať ještě počkám do toho příštího roku, ale "něco" mě vždycky tak ovládne, že to není ani možné. Jinak mám práci fyzicky nenáročnou, takže bych mohla do poslední chvíle chodit do práce, navíc dělám od 9h max do 14h a žádný stres. Také si nepředstavuji, že bych trávila 3 roky na mateřské dovolené, ale byla bych doma max rok, jak tomu je v jiných státech EU a sehnala bych si hlídání na těch pár pracovních hodinek.
Také od partnera, vzhledem k jeho sportovnímu povolání, nečekám a ani nemůžu čekat, že se nám bude denně věnovat. Takhle to prostě s těmi sportovci chodí, za tu dobu, co jsme spolu, jsem si už na to zvykla, takže to není problém.

Včera mě to z ničeho nic zase popadlo a do toho mě přítel naštval, a tak jsem mu to hezky všechno řekla, jak se věčně kvůli němu omezuji, jak nám ten jeho sport překopává všechny plány a tomu prostě jinak nebude, s tím musí počítat on i já. Celou dobu jsem to v sobě dusila, brala ohledy na něj a snažila jsem se ty mé pocity nějak kočírovat, abych ho tím neobtěžovala. Kdybych měla čekat na nějaké klidnější období, měli bychom dítě ve 40, kdy bude míst jisto jistě po kariéře, což není z biologického hlediska ženy realně moc možné. Začal mi říkat, a pak psát, že by chtěl mít se mnou miminko, že nechce o mě přijít, ale že si myslel, že máme ještě čas. Jenže já mám teď strach, že je to jen z obavy, aby o mě nepřišel. Ráda bych se přestala takhle chovat, svým způsobem jsem včera udělala takovou scénu, aniž bych chtěla, ale prostě jsem to už nevydržela.
Máte některá stejnou zkušenost? Jak se to u Vás řešilo? Přešlo Vás "tohle období" samo? Připadám si jako nějaká nevyrovnaná hysterka, přitom jsem k tomuto chování nikdy sklony neměla, spíše naopak, všichni mi říkali, abych si otevřela kurz asertivního chování.

Děkuji všem za reakce!