zažila jsem

Můj-dnes manžel-se choval velmi podobně. Mně už tikaly hodiny, dítě jsem chtěla, on vůůůbec. Je velmi, velmi opatrný na své závazky. Ve smyslu: nerad si jakýkoli závazek pořizuje. Znám ho dlouho a vím, že když ale závazek má, opravdu!!!se stará (na rozdíl třeba od mužů v mé rodině, kteří se vrhají do závazků s nadšením, pak se nestarají. Věděla jsem, že bude dobrý otec. Ale vše bylo běh na dlouhou trat:nechtěl kupovat společně byt, nechtěl dlouho dítě. cca 3roky jsme se na to téma hádali, chtěla jsem, at se vyjátří jasně chce dítě vůbec někdy? Kdy??? atd. Bylo to teda dost pekelný. Pak jsem měla 30let, ačkoli jsem ho milovala, unavovala mě nejen ta neochota k početí, ale hlavně neschopnost vyjádřit se jasně. Několik plačtivých scén, kdy mlčel, nic neřešil, bylo k ničemu. Pak jse si pro sebe vyhodnotila, že ačkoli ho fakt miluju, nebudu už dál čekat. Ustlala jsem si ve druhé místnosti s tím, že se prostě rozejdem, už ho nemíním dál přemlouvat...no, mělo to štastný konec (relativně~ Manžel se rozhodl počít, vzít si mě...ačkoli se přiznal, že moje těhotenství bylo pro něj pekelné (furt ten závazek nechtěl). Otec je báječný!! Myslím, že chlapí nemají to puzení mít děcko, je to pro ně spíš břemeno. Svým způsobem je chápu. Záleží asi na Tvých prioritách, čemu chceš co podřídít. To bych si ujasnila. Pak jednala.