Re: Jak se vyrovnat s neverou

"mne spis pomuze takhle anonymne si popovidat s nekym, kdo prozil to stejne"

Ještě ti ulehčím vyprávěním vlastního příkladu, abys viděla, že TY jsi na tom s pokorně se omluvivším a spolupracujícím partnerem VÝBORNĚ

Před rokem touto dobou muž mého života ze dne na den odešel k jiné, ještě jsem si musela (aby se sám před sebou ospravedlnil) vyslechnout zraňující komentáře, a tři čtvrtě roku jsem o něm nevěděla, bylo to na palici. Koncem jara se vrátil, kratičce a ne pro mě dostatečně si sypal popel na hlavu, ale já prostě potom NEUNESLA ten pocit, že "se chová jako by se nic nestalo, popř. bych za to snad dokonce mohla hlavně já", a vyhodila jsem ho. Teda řekla jsem, že aby mohl vztah dál fungovat, znamená to pro mě sebrat v sobě obrovskou dávku sil a nadhledu, který těžko můžu mít, když mi to nijak neulehčuje, naopak (sice odešel od ní, ale "nerad", a ve skutečnosti ještě tak napůl koketoval s myšlenkou se tam zase vrátit, no maso). No a jestli nechce spolupracovat "půl na půl", tak že já si ho už do života pustit nemůžu.
Spát jsem s ním nemohla - a to ani když jsem se strašně snažila, úplně jsem se tak nějak z pudu sebezáchovy vnitřně "vypnula".
No, on z uražené "hrdosti" ("nejsem malý kluk aby mě někdo poučoval, co smím a co nesmím") odešel, a mně takový člověk už v životě nechybí.
Ale to není VÁŠ případ, kde máte o vztah zájem OBA!

Jak vidíš, u vás ráj na zemi.
Tak na tom to postav!