Re: Jak se vyrovnat s neverou

Br, taky mi udělal scénu, jak mu můžu nevěřit, ale pořád si myslím, že to byla taková reakce, že prostě tušil, že to není úplně ok.
já jeho hesla do počítače znám a mohla bych mu ty konverzace sledovat, ale došla jsem k závěru, že by to byl trest hlavně pro mě - např. dozvědět se, že jezdí zeleným autem, tak by se mi pak ty nepříjemné myšlenky vracely při každém pohledu na zelené auto. Takže hlavně proto to nedělám. Navíc sledovat ho nepovažuju za dobrý způsob obnovení důvěry. I proto si myslím, že nemá pravdu, že jsem žárlivá. Stejně tak neřeším, že chodí do hospody s lidmi z práce (mimochodem se mi svěřil, jak ho tam jedna kolegyně chtěla uhánět, ta ty akce organizuje). Tím spíš, když se nepovažuju za žárlivou, nerozumím těm jeho reakcím a stále nad tím přemýšlím a nemůžu na nic přijít. Pokud teda opustím myšlenku, že je tam opravdu něco víc... Asi kdyby přišel, řekl mi, že mám pravdu, že nejsem žárlivá, že má on někde nějaký blok z dětství (otec velký žárlivec, matka neustále něco tajila), tak řeknu ok, fajn, zkusme to nějak prolomit, ale on se bohužel stále vyjadřuje v tom duchu, že problém je na mé straně. Nedávno se o ní zmínil v nějaké souvislosti a hned to proložil poznámkou "no, nevím, jestli ti to mám říkat, ty zas budeš šílet", tak jsem to nijak nekomentovala a dělám to tak pořád - pokud se nezmíní on, nevytahuju to ani já (poslední moje zmínka byla před třičtvrtě rokem), ale takhle to taky není ideální, protože když nereaguju, tak on to asi chápe jako další projev mé žárlivosti. Připadá mi, že prostě neví, jak s tím naložit, že by možná i chtěl, abychom se o tom normálně bavili (jednou mi to řekl, že by se o tom se mnou rád bavil, ale nemůže, když jsem tak žárlivá), ale neumí to a já po těch zkušenostech už taky nevím, co s tím.