Kdy je fér nedodržet dohodu o počtu dětí?

Přišla za mnou kamarádka s problémem, který s námi všemi okolo řeší už snad rok... a tváří se tak, že na mé odpovědi visí její rozhodnutí... takže jsem si vzala čas na promyšlenou a promýšlím a promýšlím a nevím:(
jsem totiž jediná z jejích kamarádek, co má víc dětí

jde o to, že ona a manžel se poznali asi ve 20, v době kdy my pařili, cestovali... oni šetřili na byt, vzali se a začali se snažit o děti. chtěli vždycky hodně dětí, ona je hrozně mateřská dětská sestřička, on takový skautský vedoucí... no a samozřejmě jako na potvoru jim to nešlo. problém je na její straně, navíc nemá nějaký jeden problém, ale spoustu malých, takže když lékaři najdou něco na jeden, zhorší se jí tím druhý... pak už ani nikam nechodila, hodně spala, jedla povolená vyvážená jídla, pila podpůrné čaje, sex měli ve vyhrazených minutách, mluvila jen o tom - no pakárna, málem se rozvedli... po 11 letech a nepovedených umělých se jim to přirozeně povedlo a mají syna. teď už je mu 6 let.

no a problém je, že ona chce aspoň jedno další dítě, je jí 37, taky věkový rozíl mezi sourozenci už by byl značný... a on nechce. on má klasické argumenty typu doba, prachy, malý byt a auto... ale já si myslím, že hlavním jeho důvodem je stávající pohodička. syn už je docela velký a dá se s ním na hory, na kolo, cestovat bez omezení... to s těhulí a pak dalším miminem zas pár let tak nejde, taky dvě děti tak rozdílného věku vyžadují větší logistické přípravy... taky ona měla těhotenství rizikové, takže sex nulový... a tak prostě řekl, že další dítě už ne.

ona ze mě teď páčí názor, jestli mít víc dětí stojí za to riziko, že si dítě vydupe nebo nějak náhodou nezafunguje antikoncepce... a on se na ní vybodne... nebo se nevybodne a bude nakonec rád...

velmi s ní soucítím a chápu, že jí připadá nefér, když on po tolika letech snažení o velkou rodinu a fyzických obětech hlavně z její strany vyhlásí, že jedno stačí - ale tlačit ho do něčeho, co skutečně nechce... to se mi taky zdá nefér... ale nemůžu se přiklonit ani na jednu stranu, co je nefér víc.

snažím se to napasovat na naší rodinu a představit si, co bych dělala já v takovém případě, ale to mi taky nejde. protože já jsem jiná povaha než ona, nedokážu jí s čistým svědomím říct, ať do toho skočí (protože si myslím, že by ji to ve skutečnosti pak žralo), ale ani ať se na to vybodne (protože to by zase žralo mě).

nevím, co jí mám říct