Mirku,
v tom, co píšeš, vnímám dva momenty, které považuju za demagogické.
První je stavět ty taneční tak, že jednomu "se jen nechce", kdežto na druhé straně jsou OBJEKTIVNÍ důvody (příklad dětem, prospěšnost pohybu).
A druhý je ten "oslí můstek" k "dodržování dohod v ČR" ,sorry,ale

Možná jsi v tom nevinně, protože jsi mi připomněl člověka, který přesně takto argumentoval - to "tvoje" je subjektivní a nedůležité, to "moje" je objektivní a důležité - nebyl to partner, ale docela blbě se proti tomu vymezuje, než se člověk naučí, že jsou momenty, kdy proti sobě stojí jen "já chci" a "já nechci", obojí je naprosto legitimní a logické argumenty jsou sice dobré na podporu společného rozhodování, ale nikoli na utloukání partnera.
Pokud je partnerovi třeba (subjektivně) protivný taneční mistr, tak má cenu ho za každou cenu nutit, aby "dodržel dohodu"? Samozřejmě to, že já srazím kufry a přestanu chodit, je úplně stejně blbé řešení.
Na řešení je potřeba se DOHODNOUT, to je na tom to podstatné, nikoli to, jak bude znít konečné rozhodnutí. A pokud chce člověk aspoň trochu úspěšně existovat v páru, tak prostě musí být takové dohody schopen nebo se to musí naučit.
Já osobně spíše unesu dohodu, která pro mě není stoprocentně výhodná, ale u které mám pocit, že to je opravdu DOHODA, tj. že jsme to s partnerem probrali, řekli si navzájem svá pro i proti a dali tomu druhému poznat, že nám záleží jak na našem, tak na jeho mínění.
Nejhůře bych nesla, kdybych měla pocit "já jsem rozhodl a s tebou se o tom nebudu bavit."