Re: Očekáváte vděk?

Dárky dávám proto, abych udělala dotyčnému radost, občas je to taky ze slušnosti. Poděkování za dárek beru jako slušnost, více neočekávám - proč taky. Jak ona osoba s dárkem naloží dál, to neřeším, pokud tu věc nepotřebuje, ať ji klidně pošle dál - nač by to zbytečně někde leželo...

Pomoc cizím lidem - beru to jako lidskou slušnost, jednu ze zásad morálky. Pokud můžu a cítím se na to, měla bych pomoci. Pak je otázka, jaké má kdo možnosti a schopnosti pomoci, ale už patří jinam.

Pomoc v rodině a mezi přáteli - tam je to myslím jasné - mělo by to fungovat na principu: jednou já tobě, podruhé ty mně. Samozřejmě je to dost individuální - záleží na konkrétních situacích jednotlivých zúčastněných. Rodičům a prarodičům se cítím být velmi zavázána na jejich výchovu, pomoc, dary, za jejich čas i někdy trápení se mnou Tam pomoc v rámci svých možností beru jako naprostou povinnost. Pokud bych nemohla, snažila bych se najít nějakou jinou formu pomoci.

Mezi přáteli a širší rodinou - když pomáhá stále jen jedna strana, nebo když jedna ze stran za pomoc ani nepoděkuje, bere ji jako naprostou samozřejmost apod., je pak těžké necítit se být tak trochu využíván a lehce ukřivděn

IDEÁLEM JE POMÁHAT KOMUKOLIV, KDO TO POTŘEBUJE, A NEOČEKÁVAT ZA TO VŮBEC NIC. Ani to poděkování. Tam bych jednou chtěla dojít