Je možné přežít zradu partnera?

Je to vůbec možné? Podařilo se to někomu?
Nejprve jsem začala horečně hledat nějaké zájezdy, něco takového, kde bych se musela soustředit na přežití, abych mohla vytěsnit všechny ostatní myšlenky, ale pak mě najednou zavalil takovej strašnej mrak osamění, že jsem nemohla než se schoulit do klubíčka a čekat, až mi pukne srdce. Ještě před půl rokem jsem měla spousty zdrojů k pocitu životní spokojenosti, a najednou všechny vybledly, úplně ztratily váhu.
Všechno, co dělám, je nahraditelné, jediné, kde jsem se cítila nenahraditelná, byla moje role doma. Veškeré moje ženské sebevědomí pramenilo z toho, že jsem milována. Teď, když nejsem, když si navíc manžel přeje, abychom zůstali přáteli, tedy aby o nic nepřišel - nechce ztratit to, co celá léta budoval, nechce ztratit děti, bojí se, že ho budou soudit - cítím se v pasti, na jedné straně mám pocit, že za všechny ty roky, který mi stál po boku, kdy se staral o všechny, o rodinu, o dům, zahradu, je to to nejmenší, co pro něj ještě můžu udělat, na druhé straně se všechno ve mě brání nechat se takhle zraňovat, protože pro mě to prostě je jako dýka v srdci.
Prožívám všechny fáze ztráty, je mi hrozně zle, nemůžu jíst, nemůžu se na nic soustředit, průběžně z manžela ždímám nějaké ujištění, že to tak není, že ve skutečnosti je to jenom úlet, chci po něm, aby mi řekl, že mě má rád, dělám prostě všechny chyby zhrzených manželek. Chci, aby nikam neodcházel, potom zase chci, aby to teda udělal co nejdřív, než mě ta nejistota zabije. Přemýšlím o tom, jak si rozdělíme majetek (resp. dluhy), vím, že v tomhle domě bych nemohla žít, na druhé straně nemůžu vzít dětem všechny jistoty, které mají. Bojím se, že když si najdu byt, neutáhneme všechno finančně. Chtěla bych zalézt někam do pustiny, kde nebudou žádní lidé, a čekat na smrt. Když umřu, budu dětem chybět, ale alespoň je nebudu vysávat svým zoufalstvím, svými atakami deprese.
Máte někdo nějaký recept? Moc by mi to pomohlo...prosím

Nemůžu se vybrečet u žádné kamarádky, prostě o tom nejsem schopná mluvit. Když chci říct nahlas něco z toho, co se stalo, zadrhne se mi hlas, začnou se mi třást ruce a sevře se mi všechno uvnitř. Mám pocit, že když to vyslovím, začne si to žít vlastním životem a bude to opravdové...takhle mám pořád v sobě kus naděje. Včera jsem se zkusila opít, abych zabila myšlenky, ale dnes jsou tady zase. Chodíme kolem sebe jako dvě sfingy, vím, že v takové atmosféře se všechno leda zhoršuje, ale nemůžu jinak. Chtěla bych posbírat hrdost, ale nějak ji nemůžu najít :-(