Re: Stále myslím na bývalého přítele, už víc jak 8 let a nepolevuje to...

Rodiče o mé situaci vědí, řekli mi, že bychom tam být nemohli, že bychom se tam přizabili (byt je opravdu malý), já navíc i udusila (psa by pryč nedali). Finančně mi pomoci nemohou, oba navíc pracují, takže ani s hlídáním. Práce prý u nás není, byty jsou tam sice levné, ale v mé situaci je i 500 tis Kč obr suma, pronájmy jsou více jak 8 tis. Manžela nesnesou, nepřijedou, nenachají se urážet.
Je jim líto, jak žiju, ale nedokážou mi pomoci (jejich slova), prý nevědí jak

Já jsem vyčerpaná, manžel o rozvodu nechce ani slyšet, pokud prý dám žádost, udělá mi peklo na zemi (čemuž lze opravdu věřit). Prý nás všechny miluje a kdybych se trochu přizpůsobla, nebyl by problém. Ten je samozřejmě ve mně....

Já nejsem submisivní puťka, což on potřebuje.
Slova o tom, jak bych se měla sbalit a vypadnout jsou uchu libá, ale s batoletem a prvňačkou to jde hodně špatně...Bez hlídání, bez bydlení, bez práce, bez peněz a nejspíš úprk trolejbusem...
Společné přítele nemáme žádné, manžel nehodlá s nikým "tlachat", nikoho nepotřebuje. On sám přátelé nemá, nepotřžebuje je. Já mám pár kamarádek, samy mají děti a většinou jsou narozdíl ode mně v manželství vcelku špatné. Vyplakávat se u nich sice můžu, ale volný byt a peníze k dlouhodobé půjčce vážně nemají...A že bych se nastěhovala i s dětmi k nim mi také zatím nikdo nenabídl (což je pochopitelné). Ty co u nás kdy byly na návštěvě byly překvapené, jaký máme krásný byt atd..Mají nejspíš představu, jak pěkně si žijeme.... Pokud všem potkaly manžela (a to byl "vyšponovaně milý"), tak už znovu nepřišly, nebo se ptají, zda bude doma.... I když nic nedělá, kolem sebe šíří neskutečné dusno...