Re: koníčky manžela a já

Doporučuji to řešit a najít prostor i pro Vaše koníčky či společný čas než bude pozdě. Mluvím z vlastní zkušennosti. S manželem jsme se poznali brzy, bylo nám 19,dnes 40. Máme dvě děti 9+14. Manžel měl od počátku spousty mimopracovních časově náročných aktivit-koníčků, roky jich stále přibývalo a na nás s dětma bylo stále méně času. I týden dovolené byl problém strávit společně, vždycky se našel důvod, proč z dovolené odjet nebo na ní jet o několik dní později. Prosila jsem, přátele i rodina manžela upozorňovali, že mu děti rostou pod rukama, že jsou až příliš fixované jen na mě a že jsem na všechno sama a přitom mám náročné povolání. Občas jsem se vzbouřila a byla z toho hádka (manžel je cholerik). Poslední roky jsem byla už téměř sama na děti, dům, zahradu, dokonce na financování rodiny (manžel se rozhodl začít podnikat a nedařilo se mu, zůstaly dluhy). Domů chodil z práce pozdě a ze svých koníčků byl unavený- před 20.00h to bylo málokdy často. Často usnul hned jak se najedl přímo na gauči v obýváku, do ložnice nedorazil. Jeho koníčky, které se týkaly různých neziskových sdružení atd. mu zabíraly stále více místa. Začala jsem být citově flustrovaná, měla pocit, že jsem jenom uklizečka, kuchařka, ležela na mě tíha, že musím finančně zajistit rodinu, nestíhala jsem uklízet dům atd. Manžel na mé prosby nereagoval, měl mě za hysterku (přestože jsem flegmatik), odcizovali jsme nejen fyzicky....Před rokem jsem se zamilovala, šíleně, najednou jsem měla pocit, že jsem ženská, že o mě někdo stojí, stará se o mě.....Manželovi jsem to po čase řekla........den ze dne nechal beze slov všech koníčků, přestože jsem o to už nestála.....milovala jsem a miluju někoho jiného......ale rozvést se nemůžu, protože manžel, podle kterého se celé roky vše řídilo, najednou brečí, prosí, citově mě vydírá, že nepřežije, pokud ho s dětma opustím....nikdo mi asi neporadí, co s tím, sama se musím rozhodnout......manžela už vnímám jen jako otce našich dětí, snad kamaráda, ale láska a sex.přitažlivost je pryč...mísí se ve mě pocity lítosti a vzteku k němu, někdy mám zase výčitky, že jsem špatná, když jsem se zamilovala do někoho jiného.....slova manžela: kdybys chtěla, můžeš mě milovat, protože všechno, co ti vadilo, už nedělám.....jenže je pryč taky láska....
možná, kdybych tenkrát nebyla matka "Tereza", ale myslela také na své potřeby, nedošlo by to tak daleko....poznala jsem a rok prožívám velkou lásku, ale mám na ní právo, mám se rozvést, když se manžel dětem nyní věnuje jako nikdy....mám opustit svou lásku a udržet rodinu pohromadě a žít tak, jak žije asi většina manželství po 20 letech????