Re: Je převozník dobré řešení?

Markéto,

je to asi hluboko ve mně, jsem naučená o lásku muže bojovat. Dokázat tátovi, že něco znamenám, že si lásku zasloužím. Vždy když jsem v něčem uspěla... maturita, VŠ diplom, získání dobré práce, vydělání peněz apod., tak táta byl celý šťastný a pyšný a konečně jsem se necítila, že jsem líná nula... jako malé mi říkával, že dopadnu jako jedna osoba v rodině, co dopadla špatně a tak.. prostě jsem se bála a doteď se šíleně bojím neúspěchu a toho, že tak stále dopadnu.. a možná k tomu i směřuju... už teď mám za sebou více úspěchů než daná osoba za celý život a stejně mám pocit že ne, že tak stále můžu dopadnout... v tom je můj současný přítel zase fajn. Jako neschopnou nulu mě nevidí a relativně mě i podporuje v mé práci . Abych shrnula i dobré vlastnosti současného přítele:

-pomáhá s malou
-pracuje
-sportuje
-není negativista a nestěžuje si
-je mladý a plný energie
-když je naléhavá potřeba tak pomůže
-nechává mi svobodu a netlačí aby bylo v domácnosti vše na 100%
-neprudí zbytečnostma
-nekouří nepije, není agresivní a vzteklý

Ještě mě napadá, zda bych se dokázala v hlavě spokojit s tím, že jsme fungující rodina, jen že chybí projevy lásky a blízkosti... asi bych to měla pořešit s psychologem... a nehledat věčné chiméry.
Ono totiž pokud já jsem v pohodě, tak přítel taky... ale dle mého je to podmíněná láska, protože se nikdy nesmím nechat vytočit apod.