Rozchod po 10 letech trvání vztahu

Vím, že rozhodnout se budu muset sama, ale pomohl by mi nestranný názor, třeba má někdo podobnou zkušenost. S partnerem spolu budeme příští týden 10 let. Je možné, že právě ta skutečnost mě už posledních pár měsíců nutí přemýšlet nad tím, jestli v našem vztahu pokračovat, nebo utéct dokud je čas. Je to můj první vážný vztah, navíc je mezi námi větší věkový rozdíl (mě je nyní 27, partnerovi 38 let). Z praktických a převážně finančních důvodů (přítel nikdy neměl víc než těch běžných 15 tisíc měsíčně a oba by nás neuživil) jsme spolu začali bydlet teprve loni v srpnu, nyní už vím, že to byla chyba tak dlouho čekat.

Nějaké problémy se začaly projevovat už cca po 4 letech vztahu, já mám například spoustu zájmů, přítel je hrozně pasivní, líný a kromě práce (kterou taky zrovna nežere, je to pro něj prostě jen nutnost) a našeho vztahu nic nemá, ani třeba kamarády s kterými by jednou týdně zašel na pivo. Dříve mi to tolik nevadilo, byla jsem ráda, že se mi věnuje, že se mnou absolvuje moje koníčky. Těch věcí je samozřejmě víc, nejzávažnější je ta jeho lenost, celkově i jeho pasivní přístup k životu, kdy jen čeká že se něco stane a že nebude muset hnout prstem. Ani není ochotný investovat nějakou vlastní práci do svého - třeba do bytu (jen vymalovat když jsme si pořídili starší byt byl strašný problém, nakonec jsem ho do toho donutila a společně jsme to zvládli, ale kdyby nebylo nátlaku mého a mé rodiny, dodnes nemáme v bytě hotové nic). Těch problémů bylo samozřejmě víc, mezi tím i ty různé při pohledu z venčí téměř maličkosti. Posledních cca pět let to fungovalo tak, že jsme minimálně jednou ročně pohovořili o tom, co mi vadí a on se pod hrozbou toho, že bych se s ním mohla rozejít nějakou dobu snažil, po pár měsících ale jako by na vše zapomněl a jeho chování se začlo vracet do starých kolejí.

Posledních několik let jsme konečně dospěli do stádia na které jsme se už kolik let těšili - začali jsme spolu bydlet. Už zpočátku jsem si to bohužel zřejmě špatně nastavila - ještě jsem dodělávala školu, posléze pár měsíců hledala práci, tudíž mi přišlo přirozené, že o domácnost i vaření se starám výhradně já, když jsem doma, aby měl přítel po návratu z práce pohodlí a mohli jsme trávit čas spolu. Když jsem pak začala chodit do práce i já, už to tak bohužel zůstalo a to i přes to, že jsem se vracela o hodinu později než on. Zpočátku jsem to ještě zvládala, postupně už toho začalo na mě být moc (připravuji si obědy do práce, i svačiny příteli). Když potom přítel byl několik měsíců nezaměstnaný doma a já přes to po návratu z práce nastoupila na druhou směnu, už jsem to nevydýchala. Tím mým naštváním jsem si začala uvědomovat, že mi vadí mnohem víc věcí. Vše je na mě, přítel není ani na žádné chlapské práce, pak bych byla ještě ochotná akceptovat, že mi s ničím nepomůže, že neuvaří ani jednoduché jídlo. Navíc mě štve, že to ani neocení. Když já pak nejsem jeden den doma, tak si ani tu svačinu sám neudělá, řekne, že je pro něj jednodušší si koupit rohlík. To mě úplně uráží, pro mě by to přeci taky bylo jednodušší.
Nejvíc mě ale mrzí, že pro mě nikdy nic neudělá, alespoň nějakou maličkost, překvapení, čím by mi udělal radost (já pro něj takto něco udělám každou chvíli). Kytku mi naposledy dal někdy před pěti lety, letos mi ani nedal dárek k narozenimám, když jsem se ho zeptala proč mi nic nedal, prý si myslel, že už mi něco koupil dopředu, přitom mi nebyl schopný říct, co to bylo, ani já o ničem nevím.

Před pár měsíci už jsem to nevydržela a řekla mu, co mi všechno vadí a on se ani nesnažil mi slíbit, že se pokusí něco zlepšit. Prostě na to všechno mlčel, jen měl vyčítavé řeči, že bych se teď s ním rozešla, když kvůli mě koupil byt apod. Tím mě ještě víc popudil. Navrh všeho, jsem si někdy v srpnu (tedy v době kdy byl bez práce) myslela že bych mohla být těhotná (naštěstí se to nepotvrdilo) a on se ještě choval tak, jako že se toho také bojí. Když jsem mu řekla, že mě tehdy mohl podpořit tím, že měl říct, že to zvládneme a že se o mě postará, tak mi řekl, že by mi nesliboval něco co nemůže splnit. Aha, to přesně chce slišet každá partnerka od potenciálního otce svého dítěte!

Nakonec se maličko snažit začal, na můj požadavek během své nezaměstanosti uvařil asi tři jídla typu šunkofleky, francozské brambory (po tom co jsem mu podrobně vysvětlila přesný postup). Když ho o nějakou maličkost doslova požádám, tak to udělá. Ale to je tak vše, nikdy žádná iniciativa nevyjde přímo z jeho hlavy. I když ví, že bych toužila po nějakém překvápku nepodnikl vůbec nic. Je od září v nové práci, takže si evidentně myslí, že se tím vše vyřešilo.

Nevím už jak dál, protože on si to evidentně vůbe neuvědomuje, a to i přes to, že už jsem úplně přestala naznačovat ale přímo volám, haló, tohle mi vadí! Jsem z toho už úplně nešťastná, chvíli už jsem rozmyšlená, že se s ním rozejdu, protože takhle prostě žít nechci, další chvíli mě zas přepadne pocit, že ho přeci jen miluju a že všechny ty věci bych měla hodit za hlavu. Pak bych ale musela rezignovat na všechny své standardy. Už jsem třeba řekla, že přestávám vařit, on to přivítal s nadšením, přesto ale prostě tu a tam něco uvařit musím. Zas tak bohatí abychom mohli jít jen chléb s něčím (znáte přeci to, že to ve skutečnosti vyjde dráž než uvařit hrnec polévky) nebo chodit do restaurace nejsme.

Vždycky jsem si myslela, že bude perfektní otec, když vezmu stranou práci v domácnosti, ve všem se na něj můžu spolehnout, je spořivý, dochvilný a zodpovědný člověk. Nyní si ale vůbec nedovedu představit že bych ještě ke všemu co dělám a práci měla zvládat děti, bojím se, že budu na všechno sama. Navíc mě trápí, že náš vztah rozhodně asi není takový jako by měl být v době kdy bychom se zhruba tak měli dostávat ke svatbě, ani tu lásku tam už moc necítím.. Nicméně je mi jasné, že při rozchodu bude tvrdit, že to tak není a jak mě miluje.. Já se ale nechci smířit s tím, že už nikdy nepoznám ten pocit, když se do někoho zamilujete a to, že vás někdo miluje. Na druhou stranu si nedovedu představit, že bych měla naprosto zahodit něco co jsme celých 10 let budovali a být najednou úplně sama.