Tichá domácnost

Pročítám si z nudy staré diskuze a narazila jsem na jednu na téma "hádka". Rodinkářky zde popisují, jak u nich hádky a usmiřování probíhají. Kopíruji, co mě zaujalo: "Nejhorší je uraženě mlčet - jednak tohle bych nezvládla a jednak pokud by to dělal protějšek, neskutečně by mě tím vytáčel, takže bych bouchla znovu." Sama se s tím můžu plně ztotožnit.
Nejvíc ze všeho nesnáším tichou domácnost, kdy jsou oba nafouklí, nekomunikují a ani jeden nechce udělat vstřícný krok. Přiznám se, že nikdy nevydržím být naštvaná déle a ubíjí mě domácí mlčení. Prakticky jsem to vždycky já, která znovu naváže komunikaci, ale pak se za to cítím trapně sama před sebou. Přijde mi to pak, jako že uznávám nějakou vinu. Často mám třeba i pocit, že tomu druhému lezu do pr..., když se snažím obnovit komunikaci. Prakticky vždy jsem přesvědčena, že jsem měla sice pravdu, ale nevydržím to mlčení a dusno doma před dětmi. Když udělám první krok, tak sice začneme znovu komunikovat, ale pak celý problém vyšumí ve smyslu, tak už se zase bavíme, jede se dál. Dovedete být déle naštvané a čekáte, až to vašemu protějšku dojde? Až se třeba omluví?
Já mám takovou povahu, že nutně potřebuji mít pro svou psychickou pohodu vše vyřešeno, nesnáším nějakou nedořešenou záležitost. Narážím však na to, že druhá strana nechce komunikovat, uráží se, nebo problém prostě nechá vyhnít, však časem to vyšumí.
Je projevem slabošství dělat stále první krok k usmíření?