Re: Tichá domácnost...vydržíte?

Tichou domácnost bych nesnesla, a ještě méně urážejícího se partnera.

Jsem vděčná svému muži , že je schopen komunikovat bez toho, že by se urážel.

To, že se stane něco, po čem člověk nemá chvíli chuť mluvit, chápu.

To, že ten jeden, kterému to začne vadit dřív/je toho schopen dřív, začne komunikovat dřív, taky chápu.

Není ale vůbec nutné se omlouvat, když člověk necítí, že by měl za co. Ale osvědčilo se nám říct třeba "teď jsem opravdu naštvaný/á, protože..." a ten druhý má pak možnost třeba říct, že to tak vůbec nemyslel a bylo to pochopeno jinak (což se stává dost často), případně říct svůj úhel pohledu.

Když je to takhle možné udělat (a tímto ještě jednou díky manželovi, že to s ním jde ), tak to ještě nikdy nebylo nic hrozného. Ale věřím, že kdyby to nešlo, tak by to do obřích rozměrů narůst mohlo, protože já stejně jako zakladatelka nedokážu, když mi něco vadí, jet dál jako by nic, potřebuju si to s dotyčným vyříkat. Zvlášť když je to ten nejbližší člověk.

Zažila jsem pár lidí (ne partnerů, ale kamarádů a kamarádek), se kterými to nešlo, a prakticky to znamenalo konec takového toho "přátelství na kost" - kamarádili jsme se dál, to ano, ale už se té osobě nedalo říct všechno, protože se urazila, případně rozlítostnila, přičemž se třeba nejednalo o nic osobního, jen o jinej názor na tu samou věc.

A protože dusno je hrozné a vím, jak je někdy těžké udělat ten první krok, tak by mi HROZNĚ vadilo, kdyby to ten druhý vnímal tak, že "vždycky přilezu" nebo to dokonce používal k manipulaci. To bych brala jako těžké zneužití své dobré vůle, pokud by to byl kdokoli jiný než partner, se kterým mám děti, tak by to pro mě byl pravděpodobně důvod k ukončení vztahu (kdyby to byl nedejbože otec mých dětí, tak k nějaké párové terapii).