Re: Tichá domácnost...vydržíte?

Tak já, čím je mi hůř, tím víc a déle mlčím. Ne abych něco demonstrovala, ukázala, jak strašně jsem naštvaná, nebo dokonce abych někoho trestala, ale prostě proto, že je mi tak zle, že ani mluvit nemůžu. Nejprve si musím ten svůj problém odžít, prožít až do konce a v celé hloubce, která je pochopitelná jen pro malé procento stejně vyhraněných melancholiků, jako jsem já....prostě to nejdřív musí přestat bolet, nesmí mnou zmítat emoce, pak můžu začít mluvit.

Tím, že na mě v tom mém mlčení někdo začne mluvit, a je jedno, jestli mě chce rozveselit, nebo se pohádat, tak mě dostane do ještě horšího stavu, a je to něco, co sice umím popsat, ale absolutně nejsem schopná to ovládat.

Jakmile mnou přestanou zmítat emoce, stává se ze mě opět pragmatik, racionálně uvažující osoba, ochotná a schopná řešit problémy.

Můj muž je můj pravý opak, hodně vyhraněný sangvinik, takže naše prožívání čehokoliv se liší ve všech směrech. Popsala bych to asi tak, že tam, kde já jsem na sebevraždu (případně na rozvod), on si ještě ani nestačil všimnou, že je něco v nepořádku.

Navenek to tedy u nás může někdy vypadat jako naštvaně tichá domácnost, přitom já mlčím proto, že nemůžu mluvit zoufalstvím, a on mlčí proto, že je naprosto v pohodě. Jen málokdy si zvládne všimnout, že se mi fakt něco děje, protože než on si všimne, já si to své odžiju, a pak už můžu normálně komunikovat.

"Chvíli" nám to trvalo, než jsme tohle zjistili, takže proběhlo x nezdařených pokusů o udobřování se, vždy to skončilo dost katastrofálně. Pak jsme přišli na to, že je prostě nejlepší počkat, až to přejde, a teprve pak začít komunikovat. Takže ze začátku začínal on, ale protože nedokázal odhadnout, jak na tom jsem, tak teď prostě čeká, až přijdu já. A není v tom žádná arogance, naštvanost, vztek. Jen už oba víme, že takhle to funguje a obráceně ne.

Nejhorší je, když mě emoce přepadnou před usnutím, nebo když stihnu usnout, aniž si to celé odžiju, protože pak se v tom stavu i probouzím a trvá ještě mnohem déle se z toho dostat. Rozhodně u mě nefunguje "ráno moudřejší večera". Jinak podle hloubky problému mlčím od několika minut až po několik dní, jednou mi to vydrželo tři měsíce a fakt bylo zle. Ale vzhledem k tomu, že to bylo v přímém spojení s porodem, tak spojení emocí a hormonů bylo fakt hodně silné. Když to pak povolilo a mohla jsem mluvit, tak byl muž úplně v šoku. Teda za ty tři měsíce si stihl všimnout, že něco v pořádku není, ale nebyl schopný rozklíčovat, co by to mohlo být. Když jsem mu to pak všechno řekla, tak si to pak taky musel nějakou dobu srovnávat, než byl schopný mluvit. Ale u něj šlo spíš o minuty .

Takže ona je tichá domácnost a tichá domácnost. U nás to fakt není o tom, že bych chtěla dělat dusno a mohla to vůlí ovlivnit.