Re: Strach o bližní

No, moje mamka kdysi taky na manžela čekala...až jí přišli policajti říct, že už čekat nemusí. Byla to vlastně jediná informace, která se mi o mém tátovi dostala, jinak o něm nikdy nemluvila.
Byla jsem malinká, přesto myslím, že moje podvědomí přesně vědělo, co a jak a ta úzkost o blízké se na mě přenesla.
A ano, někdy se to podobalo až mučení - ten strach uvnitř...a nejhorší na tom bylo, že druzí nechápali. Neberou telefon, zpozdí se? No a co? Však se nic neděje. Těžko vysvětlovat někomu, kdo to má jinak, jak to mám já.

Jinak ano, řekla bych, že to, co má zakladatelka, je obranná činnost mozku na zátěž. Znám to zas jinak a také v krizových okamžicích přesně vím, co dělat a jak, a jednám - i za ty, co se na rozdíl ode mne "nehroutí", ale zas potom bezmocně koukají nebo křičí.

Jinak na zvládnutí akutní úzkosti existují techniky, aby se člověk nedostal do úplného kolapsu...ale třeba u mě to byla práce na pár měsíců, abych se dostala z té pasti mého "programu". Dokonce možná to byl program celé naší pokrevní rodiny ...myslím generace zpět.
Ne že bych se stala lhostejnou k možným katastrofám, ale jsem klidná - pro mě to bylo opravdu vysvobození.
Člověk se vlastně nebojí "o druhé", bojí se o sebe, že ty, co miluje, ztratí.