Re: Strach o bližní

Kudlo, jo...ono to, co tu píšu (nebo odvážím napsat ), nemám vycucaný z prstu, ale tvrdě odžitý.
Takže hrozně moc věcí píšu z vlastní zkušenosti. Těch ztrát jsem měla hrozně moc, určitě je má celá spousta lidí, ale jde o to, jak kdo je prožívá.

A všimla jsem si tenkrát, že leccos prožívám dopředu. Že jakoby nežiju přítomností...ale přehrávám si - nebo dneska už může říct přehrávala jsem si - dopředu katastrofické scénáře (ty hezké ani ne ). A přitom jsem je prožívala se vším všudy.
Dneska existuje teorie, že mentální prožitek je téměř roven tomu reálnému, že jsou u toho zapojovány stejné svaly, stejně pracuje psychika, jako kdyby to opravdu reálně bylo.
Tohle prožívání fiktivních katastrofickým scénářů se dá určitě přirovnat k mučení - psychickému a částečně i fyzickému.
Jako kdyby se člověk bál jít k zubaři, jako by si celé dny zbývající do ošetření pořád dokola přehrával, jak to bude....cítil tu bolest, strach, zvuk vrtačky, ...

Dostala jsem se konečně do fáze, kdy už to mám jinak.
Můžu na sobě porovnat, jak je to, když to člověk "má", anebo "nemá".
Sytý hladovému nevěří...nikdo zvenčí, kdo to nepoznal, to asi dost dobře nepochopí.

Ten strach jsem určitě částečně přenesla dál na děti...proto si myslím, že je to do určité míry dáno "geneticky". Že se v rodinách často opakuje nějaké téma.
Ráda bych napsala i víc, ale obávám se, že by to tady nikoho nezajímalo...

Jen když bilancuju - tak jsem si říkala, jestli jsem měla ty strachy z toho, že uvnitř jsem "věděla", co přijde a čemu se nevyhnu, anebo jestli to opravdu byl nějaký můj životní (naučený nebo převzatý) program. Zatím to nevím.

To, co píšeš o tatínkovi, jsem tak měla s babičkou, která mi nahrazovala maminku, bála jsem se, že ji taky ztratím...dokonce jsem ty představy dovedla do podrobností...nikdo to nevěděl, byla jsem s tím sama. Ale on se asi tenkrát o psychiku dětí nikdo moc ani nezajímal.