Re: Strach o bližní

Jinak mě ještě napadlo, že jsem kdysi zkoušela rodinné konstelace, byla jsem 2x a na jednom sezení se mi zadařilo postavit si vlastní rodinu.
Tenkrát jsem opravdu řešila krom jiného i to, že "si" táta klidně umřel a nechal mě tu s těmi následujícími těžkými událostmi samotnou. bylo to skryté, pro mě neproniknutelné a nepochopitelné.
Určitě v tom byla i moje sebelítost a taky představy, jak se chudák třeba trápil, že musel odejít.
Dneska mi přijde moje očekávání legrační.
Postavila jsem si rodinu, byla tam vidět velká zátěž z mamčiny a babiččiny strany v ženské linii ohledně "opuštění", ta zátěž v podobě těžké židle se předávala z generace na generaci...
A taky tam stál "můj otec"...který najednou odešel co nejdál od skupinky, fakt co nejdál to šlo, byl v jiné místnosti a otočil se zády k oněm hráčům.
Když se ho ta vedoucí ptala, proč je tak daleko a co cítí, "řekl" - "necítím nic, nepatřím sem, jsem jinde, netýká se mě to".
No, tenkrát mi ona konstelace moc nepomohla.
Dnes ji už chápu.