Diskuze : Dle regionu : Maminky na Blízkém Východě

DOPORUČUJI vám skvélé webovky,přijďte mezi nás poklábosit o všem.Jestli se přihlásíte na WWW.NIONETA.CZ,prosím,zašlete mi váš zaregistrovaný login-přezdívku na prodite@seznam.cz (že jste se zaregistrovali na mé doporučení)
všem,kteří mi napíšou,děkuji
NYNÍ DÁRKY ZA BÁSNIČKY,ZA PŘIHLÁŠENÍ BĚHEM DNE
...VÍC SE DOZVÍTE V SEKCI SOUTĚŽE....WWW.NIONETA.CZ

Ja teda nevim jak tam, ale v SA maji sklenicky znacky GERBER...coz je temer podobna firma jako Hipp nebo Nestle...delaji pro mimina i batolata vse...od mrkve po poradny obed....Podle mne je v zastoupeni po celym Strednim vychodu...Co se tyce plinecek Pampers, Huggies bez problemu...tak jako u nas...

n

z knihy Souad, Upálena za živa

Souad vyrůstala v jordánské vesnici, kde panují doslova středověké poměry. Ženy platí za méně néž dobytek, jsou denně bity pra sebemenší maličkost, némají nárok na vlastní názor, na vzdělání, na jediné slovo. Mohou pouze sloužit a být absolutně poslušné: A pokud se jen podívají na cizího muže, vyřknou nad sebou ortel smrti.

Souad tento řád porušila: zamilovala se. Její štěstí ušak netrvalo dlouho, a když otěhotněla, mladík ji opustil. Dívka těhotenství tajila, protože věděla, co ji čeká. Sama zažila, jak byla z důvodu „cti" zavražděna její sestra.
xxxxxxxxxxxx

Kde je zmizelá sestra, které říkám Hanan?"

Jsem doma, slyším křik a potom vidím sestru Hanan sedět na zemi, jak mává rukama a škube nohama, a bratra Assada, který se nad ní sklání s rozpaženýma rukama. Škrtí ji telefonní šňůrou. Vzpomínám si na tu scénu, jako bych ji prožila včera. Lepím se ke zdi, chtěla bych do ní vstoupit, zmizet. Jsem s dvěma malými sestřičkami, stojím před nimi, abych je chránila. Držím je za vlasy, aby se nehýbaly. Assad nás určitě musel vidět nebo mě slyšel přicházet, protože křičí: „Rúchi! Rúchi! Zmiz! Zmiz!"


Bratr škrtí sestru Hanan... Asi právě telefonovala, a on k ní přišel zezadu, aby ji uškrtil... Je mrtvá, jsem přesvědčená o tom, že je mrtvá.

Toho dne měla na sobě bílé nabírané kalhoty a košili dlouhou až ke kolenům. Byla bosa. Viděla jsem, jak hýbe nohama, viděla jsem její paže, jak tloukla bratra do tváře, zatímco on křičel: „Zmiz!"

Nevím, co jsem dělala předtím, ani kde jsem byla, ani co mohla udělat Hanan, ale určitě nic v jejím chování, alespoň pokud vím, neospravedlňovalo to, že ji chtěl můj bratr uškrtit. Nechápu, co se děje.

Zůstala jsem v pokoji i s malými sestřičkami až do doby, kdy se vrátila matka. Byli s otcem venku. Assad zůstal s námi sám. Dlouho jsem přemýšlela o tom, proč nebyl v domě nikdo kromě něj a nás. Potom se mi vzpomínky začaly řetězit.

Když se vrátili rodiče, matka mluvila s Assadem. Viděla jsem ji plakat, ale ted vím, že to jen předstírala. Dnes už jsem realistka a pochopila jsem, jak věci v mé vlasti probíhají. Vím, proč se zabíjejí dívky a také jak se to dělá. Rodina se sejde a rozhodne o tom, a toho osudného dne nikdy nejsou rodiče doma. S odsouzenou dívkou zůstane jenom ten, kdo byl vybrán, aby ji zabil.

Matka neplakala doopravdy. Neplakala! Bylo to jen divadlo. Moc dobře věděla, proč bratr sestru uškrtil. Proč jinak by byla toho dne odešla i s otcem a mou starší sestrou Nurou? Proč nás nechala doma samotné jen s Assadem? Nevím jen, z jakého důvodu Hanan odsoudili. Musela spáchat nějaký hřích, ale uniká mi jaký. Vyšla z domu sama? Viděli ji, jak mluví s nějakým mužem? Udal ji soused? Stačí tak málo, aby byla dívka považována za „poběhlici", která zneuctila celou rodinu, a musí umřít, aby smyla hanbu nejen ze svých rodičů, bratra, ale z celé vsi!

víc ZDE

Jean P. Sassonová: Život pod závojem

Kapitola Ponurá tajemství

V době narození mého prvního dítěte mi bylo osmnáct. Setkala jsem se s dívkami tak třináctiletými, které porodily své první dítě. Ostatní ženy mého věku donosily své čtvrté nebo páté maličké…

V obavách nad bezpečností svého syna dal Karím postavit ke dveřím mého apartmá ozbrojenou stráž. Když jsem vykonávala svou ranní procházku do dětského pokoje, překvapilo mě, že vidím stráž stát před jiným pokojem. Pomyslela jsem si, že na oddělení musí být ještě jedna princezna. Dychtivě jsem se zeptala sestry na jméno té princezny. Na čele se jí udělala vráska, když mi říkala, že já jsem jediná princezna v nemocnici.

Vyprávěla mi ten příběh, ale než začala, sdělila mi, že je naprosto pohoršena. Pak pokračovala obviňováním celého lidstva, než mi popsala, co se děje na pokoji 212. Říkala, že nic takového by se nemohlo nikdy v její zemi stát, že Britové jsou díkybohu celkem civilizovaní a že z jejich hlediska je zbytek světa prostě barbarský.

Má představivost nestačila, abych se i já dostala do takového stavu vzteku, takže jsem jí zapřísahala, ať mi poví, co se stalo, než přijde Karím na svou odpolední návštěvu.

Vyprávěla, že předchozího dne byl nemocniční personál vyděšen, když viděl, jak přivážejí mladou dívku, zakovanou do řetězů na rukou i na nohou, dopravenou na porodnické oddělení ozbrojenou eskortou. Stráž doprovázela skupinka rozlícených mutawwaů, v patách s vystrašeným ředitelem, který volal k jejímu případu lékaře.

K lékařovu zděšení bylo řečeno, že dívka byla souzena islámským-soudem podle šaríy (zákonů Božích) a shledána vinnou ze smilstva. Protože to je zločin hudúd (zločin proti Bohu), trest byl přísný. Mutawwaové (mravnostní policie SA) pohlceni jistotou o své spravedlivosti se dostavili, aby dali přijít na svět svědku jejich odsouzení.

Lékař, muslim z Indie, nijak mutawwaům neodmlouval, jen ho popuzovala role, kterou zde byl nucen sehrát. Řekl personálu, že obvyklým trestem za smilstvo je bičování, ale v tomto případě otec trvá na smrti. pro svou dceru. Dívka má být pod dozorem stráže než porodí a pak má být ukamenována.

Sestře se chvěla brada rozhořčením, když mi sdělovala, že ta dívka je ještě dítě. Odhadovala, že je jí tak čtrnáct; patnáct. Věděla ještě pár podrobností a pak odešla od mé postele, aby šla probírat tyhle klepy s ostatními sestrami na chodbě.

Úpěnlivě jsem prosila Karíma, aby odhalil celý příběh. Váhal. Ríkal, že to není naše záležitost. Po dlouhém prošení a slzách nakonec přislíbil, že bude v té věci pátrat...

ZDE
pokračování