U nás zatím dobrý, uvidíme časem

Chtěli jsme s manželem děti 2 roky po sobě a vyšlo to. Staršího synka jsme na sourozence velmi pečlivě připravovali a on se na miminko těšil. Mladšího brášku přijal skvěle, i když byl ze začátku trochu vykolejený. My s manželem máme oba hodně klidnou a nežárlivou povahu, stejně jako syn jsme nejstarší děti v rodině a své sourozence jsme přijali dobře. Já jsem svého o pět let mladšího bratra přijal s nadšením, ale chovala jsem se k němu spíš jako ke zvířátku nebo k živé panence, manžel o 3 roky mladší sestře zpočátku nevěnoval příliš pozornosti. Starší syn zjevně zdědil povahu po nás rodičích, ale svou roli sehrálo podle mě i to, že mladší syn je hodně klidné miminko, takže se i tomu staršímu můžu pořád hodně věnovat. Zatím nemá tendence mu ubližovat, pokud vznikají nějaké konfliktní situace, tak spíš kvůli tomu, že starší toho mladšího s dobrým úmyslem zalehne, přimáčkne apod. Nebo mu schválně krade dudlíka. Občas se ale chová velmi zvláštním způsobem, třeba když měl teď rýmu, tak si párkrát otřel nosánek do bráchovy hlavičky nebo obličejíku. Před pár dny mě starší syn překvapil, když začal plánovat, jak se bude s bráchou prát, až oba povyrostou. Takže ona ta idylka určitě nebude trvat věčně. Ale snažím se to brát rozumně, je mi jasné, že všichni sourozenci spolu mají konflikty. Říkáme si s manželem, že nejdůležitější je, abychom se snažili být k dětem spravedliví, snad pak ty konflikty budeme zvládat v únosné míře. Zatím nebudeme dělat ukvapené závěry, uvidíme za 10, 20 let...