Re: jedno se nehádá

Přece jim nebudu stát celý život za zadkem.
A musím říct, že mě vždycky těší, když mi někdo vypráví, jak mi závidí, jak si ty moje děti spolu hezky hrajou a neřežou se pořád mezi sebou...Možná je to i tím, že jsou neškolkové a musí si hrát sami nebo spolu, jiná možnost není. Možná na to má vliv i výchova. Když jsme kdysi s mužem řešili, k čemu chceme naše budoucí potomky vychovat, naštěstí jsme zavrhli poslušnost na prvním místě)stejně v tomhle ohledu selháváme) a jako prioritu jsme si stanovili, že mají být samostatně myslící, citliví, empatičtí...
Starší syn(10 let) už v praxi předvádí, že obstál. Po třech letech domácí výuky nastoupil v září do školy, vztahy se spolužáky má skvělé, horší to je s některými pedagogy. Odmítá totiž poslouchat někoho jen proto, že je dospělý. Když se mu pokyn zdá nesmyslný nebo dokonce nebezpečný, prostě se šprajcne.
Já jsem starší ze dvou děvčat a pamatuju si, jak mě občas otravovalo, že jsem sestru musela brát všude sebou, proto to po synovi nechci, ale on sám sebou ke kamarádům bere mladšího bráchu(6 let) a někdy ze mě dokonce loudí, abych mu sebou dala i dcerku(2 roky a kousek). Žádný profit z toho nemá, tak jsem dospěla k názoru, že je sebou bere prostě proto, že chce. A to mi připadá úžasné.