Re: jedno se nehádá

Všem dětským traumatům se člověk nevyhne, je možné je jen redukovat na únosnou míru.
Můj problém spočívá v tom, že mám (více či méně oprávněný) pocit, že mi občas v životě nebyla dána šance některé problémy vyřešit ihned a adekvátním způsobem a ono se to se mnou nějak táhne.
Když jsem třeba některým příbuzným říkala: "Co chcete, 95% sourozenců se rve a my se jen občas trochu pohádáme, tak co má být?" Jenomže oni chtěli děti, které se nehádají NIKDY.
V pubertě jsem si připadala "málo doceněná". Objektivně uznávám, že jsem občas byla na pěst, ale na druhou stranu jsem nekouřila, neopíjela se, nefetovala, necourala po nocích a většinou měla velmi dobrý prospěch ve škole. A říkala si, že by někteří mí příbuzní potřebovali mít místo mě na chvilku někoho opravdu problematického. Prostě "hodným dětičkám" některé věci hůř procházejí .
Ale takový je život, chybujeme všichni a já počítám s tím, že mě mé děti za spoustu mých omylů a pochybení jednoho krásného dne začnou posílat do háje