Máš právo na svůj život!!!!!

Alatničko, přečetla jsem pečlivě celý tvůj článek i všechny příspěvky, které tu již jsou a které všechny tvrdí, že máš odejít, protože maminka nemá právo ti svou láskou svazovar ruce.
Nevím, v jakém věku jsou ty přispěvatelky, myslím si, že jsem o chlup starší, než je běžný věk na Rodině (je mi 43), ale i já SOUHLASÍM s tím, že maminka nemá právo omezovat tvůj život.
Když mi bylo 21 nebo 22 odešla jsem z Brna do Prahy za prací. Přesto, že mám bezva rodiče, asi půl nebo třičtvrtě roku se mnou doma nikdo nemluvil. Trápila jsem se tím, ale byla jsem přesvědčena o svém právu jít si svou cestou.
Do té doby jsem byla doma, protože jsme měli doma moji babičku, která byla úplně bezmocná a odkázána na pomoc druhých. Bylo mi jasné, že to mamka sama zvládnout nemůže, tak jsem prostě byla doma a pomáhala. Pak ale babička zemřela a já odešla do Prahy. Prožila jsem tam 3,5 krásných roků, kdy jsem bydlela na ubytovně a tudíž nebyla nikým a ničím svazována - užila jsem si kultury a zábav, sportovala, tancovala.... prostě můj čas byl jen můj.
Jednu věc ale nikdo z těch, kdo tu psali ještě nezohlednil: ty se svým přítelem se znáte převážně přes počítač, trochu z návštěv v Praze, ale nikdy jste spolu nežili. Takže: odjeď za ním a zkus, zda vůbec budete spolu chtít a moci žít. Zkus, zda budeš ty moci žít mimo naši zemi - bez lidí, na které jsi zvyklá, bez přátel, rodiny, širší rodiny, přeba i bez rohlíků z vaší pekárny - nikdy jsi takto z domova dlouhodobě nebyla, tak to ZKUS.
Pokud se týče výčitek kdo se o rodiče postará, až budou staří - tuto věc já začínám pomalu teď řešit - našim je 80 a já začínám mít pocit, že bych měla být blíž - ale mezi tím jsem prožila 21 let tak, jak jsem chtěla, vdala jsem se, mám dvě děti, a pokud budou rodiče potžebovat moji pomoc, jsem ochotna a schopna se o ně postarat.
Nevím, kolik tvým rodičům je - pokud ty máš 27, tak tipuji do padesátky.... Takže ještě rozhodně nepotřebují, aby jsi se o ně starala - taď nastává fáze života, kdy se ty i oni musíte naučit žít sami. A až tě někdy budou doopravdy fyzicky potřebovat, tak třeba už budeš zpátky, nebo budeš zralá na to se vrátit jim pomáhat....
Mimochodem když se vdávala v roce 1949 moje mamka, odešla (a to byla jedináček s velkou vazbou na své rodiče) za tatínkem do Bulharska, kdy x let žili a pracovali. A v době, kdy její rodiče byli potřební, ona už dávno byl zase zpátky a oba "dochovala" až do smrti. Věnovala jim velikou péči a nikdo by jí nemohl cokoli vyčítat.... Ale v době, kdy si tvořila vlastní rodinu musela i ona "sobecky" odejít za svým stěstím... Za tři roky budou s tátou slavit 60 let výročí od svatby....

Takže Alatničko DRŽ SE, máš právo na své štěstí!!!!!!!!!!!!!!!

Simča