Sobectví a štěstí

Život je cesta a nutně nemusí vést k vysněnému cíli kohokoli, nicméně ta cesta někam vede. Kam nás zavede a co si z ní vezmeme za poučení, radost, bolest...to je na nás(rodičích, dětech). Hlavně je třeba mít na paměti, že naše děti nejsou naším majetkem. A že je třeba dopřát jim jít za svým životem... A ony to musí (vždy to tak bylo) udělat bez ohledu na matky, otce, snad možná i své vlastní děti (to ještě nevím). Požehnání (souhlas s jednáním?) je velmi iluzorní pojem - rodiče by měli v rámci svých životních zkušeností děti varovat, ale požehnat a pomoct jim téměř vždy. To nejcennější, co se dá dětem předat, je podle mého! názoru dopřát jim udělat své chyby a následně si s nimi něco počít. Nikdo - žádný člověk - ani rodič - se nenarodil jako neomylný bůh - může a nemusí mít pravdu. Je na nás - rodičích i dětech, abychom se vzájemně od sebe podělili o své úspěchy a zklamání s tím nejlepším, co v sobě najdeme - to je (byť to zní jako klišé) s bezpodmínečnou láskou.