Re: Cítím se vykořeněná

Calpurnio, já tomu rozumím. Naprosto. Mám podobné pocity - ne, že by mne to trápilo až tolik, že by mi to dokázalo zkazit radost ze života, ale uvědomuju si prostě, že to tak je a že je to škoda. Vždycky, když vidím třeba záběry z nějakých lidových slavností, velkých rodinných oslav a podobně, je mi líto, že já jsem nevyrostla v žádné komunitě, kde by se něco podobného provozovalo. Také nemám žádné kořeny, pocházím ze Sudet, rodiče tam přišli jako "naplavenina", každý odjinud, a teď žiji zase jinde, kde jsme s manželem oba také "naplavenina" ... Jak už tu někdo psal, je to typický problém současné globalizované, ateistické, materialistické společnosti ... Samozřejmě jsme doma slavili narozeniny, jmeniny, Vánoce - ale čistě povrchně, žádný hlubší smysl tomu rodiče nikdy nedali - tradice se dodržovaaly jen pro formu, vlastně až v dospělosti jsem se začala ptát, proč se vlastně zrovna tehdy dělá to a to? Třeba u Vánoc si na to hledám odpověď dodneška, i kvůli dětem - jak jim vysvětlit, proč slavíme narození Ježíše, když nejsme praktikující křesťané? No nějak už jsem to samozřejmě pojala, máme už "své" rodinné tradice, které se snažíme dodržovat a děti to mají rády, ale cítím, že to začíná u mne, hlouběji do minulosti to nesahá a kdo ví, jestli v tom děti budou někdy pokračovat. V krajích, kde se udržují rituály a tradice po generace a jsou spojené s nějakým určitým místem, odkud ti lidé pocházejí a kde cítí ty své kořeny, lidé podobný problém určitě necítí.