Re: Cítím se vykořeněná

Calpurnie, taky neumím slavit a nejsem součástí žádných tradic a rituálů. A stejně jako TObě mi to s přibývajícím věkem začíná chybět. Za sebe jsem přišla na to, že prostě prožívám důležité věci, které mě srovnávají se sebou samotnou a se světem, prostě kdykoliv. Takový ten hluboký prožitek štěstí nebo pocit, že takto to má být a je to správné přichází u mě nečekaně a nelze naplánovat. Možná jsi podobně založená a medializace svátků v Tobě vyvolává pocit, že by ses měla cítit stejně výjimečně v době svátků jako v době, kdy slavíš "soukromně". Já to ignoruju. Vánoce jsou pro mě svátky srovnávání se sebou. Prosinec je pro mě intimní měsíc, kdy mě všechno kolem včetně počasí nutí být doma, "v sobě" a já si to užívám. Svíčky, vánoční blikačky, osvětlený stromeček. Navenek slavím klasické konzumní vánoce, ale uvnitř je to pro mě čas meditace. Ale nikdo jiný to se mnou nesdílí, jen přemýšlím, že do toho zapojím své dcerky, protože starší (4,5) tak nějak odmítá věřit na ježíška (i na miminko), hraje si doma, že je Marie v Betlémě, řeší jesličky a já se stále více zamotávám do toho, co vlastně chci, aby pro ni vánoce znamenaly, protože nejsem křesťanka. O velikonocích ani nemluvím, protože ty jsou pro mě ukrutný přežitek (v podobě mrskaček, vajíček apod.) a nemám je ráda.