Re: Cítím se vykořeněná

To je asi ono, to racionálno v tom.
Já třeba vlastní svatbu taky ani nechtěla nějak extra prožívat, bránila jsem se všelijakým zařizováním, padla i varianta svatby pouze se svědky, no ale nakonec se to vlastně stalo samo, tím že jsme tomu dali určitý podtext - manžel se odmítal ženit v obleku ve kterém se cítí "jako blbec" a vrchovatě stačí že v něm někdy musí do práce. Přál si ten den být oblečený tak, aby měl ze sebe dobrý pocit, navrhl tedy že by šel ve své rytířské zbroji (dělá hist. šerm). Vyhovovalo mi to, taky neumím být klasická a nádherné šaty ze salonu by to určitě podtrhly jak se do nich nehodím. Tak jsem si nechala u švadleny ušít něco jako repliku na gotické šaty, no a pak už se to vezlo - vlastně to bylo pojaté spíš jako hra, divadlo než svatba. To mě bavilo. A je pravda že tu atmosféru dotvořili až ti lidi co přišli (moc jsme jich nezvali, ale na obřad se jich přišlo podívat snad 100 protože to bylo na hradě a blízko manželova rodiště). To pak doleho i na mne když mi gratulovali a tak. Pak jsme byli ještě asi na 3 svatbách, vše naši známí, podobná zábava, měli jsme radost a tak jsme slavili. No a letos jsem byla na jedné svatbě - se podívat - a dolehlo na mě to moje racionálno - že ty zvyky jsou trapné (koule na noze, slib atd), rodiče a příbuzní hrajou jakou maj děsnou radost ale nejradši by se viděli někde jinde.... prostě odjížděla jsem s pocitem, že zas dlouho na žádnou svatbu nepojedu protože se neumím zapojit...

A Vánoce - no taky nejsem křesťan ani jinak věřící, na půlnoční jsem byla jednou a bohužel se to nedalo poslouchat (asi špatná konstelace). Vadí mi Santa, Ježíšek jako miminko ne, ale jako postava které se věří už 2000 let tak trochu jo (resp. to co bylo v jeho jménu napácháno). Cítím se být tak trochu "pohan", s tím že mi vyhovuje si představovat že stromy i zvířata mají duši, že slavím proto, že zima je dlouhá tak abychom si ji nějak "rozdělili" na před a po Vánocích, že se má dojíst to co by se jinak bývalo zkazilo a nadělat si tak trochu tukové zásoby na další část zimy, více svítit světélky a svíčkami aby na mě nedopadla depka z kraťoučkých a podmračených dní, a péct a scházet se po večerech s lidmi protože nic moc jiného se dělat nedá.


Chtěla jsem tím říct, že když se tomu pocitu (slavení, radost, pospolitost.... jakkoli to chceš nazvat) budeš bránit (to je ale blbost apod.) nebo se k němu stavět racionálně, nedostaví se(tak se vezmeme, no a co, stejně spolu bydlíme už 5 let takže žádná změna.) Tohle se mě týká třeba na Silvestra. Vadí mi že bych měla být naprogramovaná juchat, popíjet a slavit právě proto že je poslední den v roce, jenže já mám zrovna migrénu, nebo bych ráda dělala něco jiného a slavila třeba další týden. Ale i přesto jsem zažila několik hezkých silvestrovských oslav, protože jsem se dostala do společnosti milých lidí, a třeba jsme jen hráli canastu nebo Scrabble a šli spát v půl jedné ráno, přičemž nás 8 lidí vypilo dohromady jeden šampus a pár svařáků...

No a pokud se náhodou nějaký příjemný pocit dostaví, je třeba si ho pro sebe uchopit, pojmenovat a zapamatovat (přesně jak tu někdo psal s tím sluníčkem a sněhem,než začnou děti prudit a foukat vítr), jinak zapadne v té šedi a rutině.


Jejda to jsem se zase rozepsala - no abych to shrnula:
- slavnostní pocit většinou nepřijde sám (stejně jako bezbřehá romantika - je to docela dřina zařídit)
- nebránit se tomu podvědomě, říct si "můžu mít radost i když to na první pohled není logické", nebo si najít svůj "pseudodůvod" proč to slavit chci
- atmosféru dělají lidé, všichni přítomní, ne jen ty
- pokud už přistoupíš na tu "hru", odnést si z toho to příjemné, zapamatovat si to, abys příště byla odvážnější v tom opouštění svého racionálna.