Re: Cítím se vykořeněná

Nevím, já to taky nějak extra neprožívám. Aspoň né v té duchovní rovině.
Zajdem na trhy (snad, děcka jsou furt nějaký nachcípaný, nebo je echt hnusně), tam si koupím svíčku ze včelího vosku a "fetuju" ten smrádek z ní. Pro mě to má takovej ten pocit vánoc. Doma jsem udělala výzdobu a byla jsem na sebe sakra pyšná, jak se mi to povedlo (i když ve srovnání s profesionály nic moc). Ale prostě mi to udělá radost, že to doma voní "lesem" a je to takový nevšední, načančaný. Upečem nějaký cukroví, aby to doma vonělo tím vanilkovým cukrem a zase jsem z té vůně ztracená. No a o Vánocích nazdobím stromek a těším se jak malá, i když všechny dárky kupuju já a tak vím, co dostanu. Ale prostě tak nějak si na to musm počkat, pak to vyštrachat zpod toho stromu a rozbalit .... mi to ke štěstí stačí. Na půlnoční nechodíme, nikdy jsme nechodili, ale jelikož nejsem praktikující věřící křesťan, tak nevím, co bych tam dělala. Koledy doma pouští akorát děti, aby tu něco znělo, já osobně mám radši hrobové ticho. Ale těch pár dní koled mě nezabije i když z nich nejsem odvařená. Ale když už hrajou, tak se vždycky přistihnu, že si potichu broukám taky.
Nějakou hloubku, jako že bch oslavovala narození Ješíže Krista, to fakt ne. Já mám na celých Vánocích nejradši ten strom v obýváku, to že venku je lezavá zima a doma teplo a to ostatní je jen taková třešnička na dortu, která kdyby nebyla, tak se taky nic neděje, hlavně, že je ten strom a já jsem v teple.

Vánoce jsou jediný svátky, který slavím fakt ráda. Z Velikonoc jsem taková rozpačitá, nerada je "slavím", ale kvůli rodičům (mým) nemám jinou šanci, pokud chci, aby se mnou mluvili. Hlavně teda otec, ten si na nich zakládá. Hlavně na té části, kdy "vyplácí" ženský pomlázkou.

Ovšem ze svatby mám strach. A to velkej. Nějak mi fut přijde, že to bude děsně trapný. I můj muž si to myslí, ale když už jsme se odhodlali.... tam nejde o to, že (jak tu někdo psal) oslavit jen v kruhu přátel a bude to fajn. Mám přátel poměrně dost, ale každý je jiný, s každým jsem naladěna na stejnou strunu jen v několika věcech a s nikým si nerozumím tak, jako by to byla moje spřízněná duše, která to vidí když né stejně, tak podobně. A už teď vím, že to bude fiasko. Muž chtěl malou svatbu s tím, že pak se udělá "mejdan" pro kamarády. Jenže jsme se shodli, že prostě se bude dělat mejdan jen jeden a holt se ti kamarádi pozvou najednou,takže zákonitě někdo bude zpruzenej kvůli něčemu, další kvůli něčemu dalšímu ... prostě nezavděčíme se všem a to nás asi žere. Jenže chceme je tam všechny, tak si to asi budou muset vyřešit sami a my se tím budem muset přestat trápit. A mě to nejde. Do toho všechny ty rodiný spory, to, že naše rodiče se navzájem neznají a oboje žijí diametrálně odlišným životem, to že moji rodiče se neradi "druží", ovšem jeho otec je takovej "vlezlej" a bude se určitě chtít družit s nima(na 150%), což oni asi neskousnou. ... no asi to bude dost černá komedie. Brr, jak tak o tom uvažuju, asi tu svatbu zruším. (svatba jen ve 2 na radnici "na tajno" bez rodičů je pro mě něco jako podfuk pro ty rodiče, vím, že máma se těší a chtěla bych, aby měla zase jednou radost)