Rozchod ano či ne?

Jsme s manželem spolu 8 let. Po tříleté známosti jsme se vzali. Jenže jsme každý pracovali někde jinde a viděli se jen o víkendech. Sestěhovali jsme se po narození syna.

Chci se zeptat na váš názor, jestli je dobré zůstávat dále ve vztahu, který je jen účelový. On vydělává, já se starám o děti. Je to dobrý otec, dává nám peníze, je hodný na děti, nemlátí nás, je to čestný chlap, který mi podle něj nění nevěrný. Moc si ho vážím.

ALE co jsem otěhotněla s Káťou spolu nemáme sex. Je to už dva roky. Teda když nepočítám asi pět čísel za celou tu dobu. Prý nikoho nemá. Asi mu i věřím. Ale hrozně mě to bolí.

Je fakt, že jsem přibrala, nosím vytahaná trička a jsem nesmírně unavená, (protože manžel jeď pracovně pryč a jezdí jen na víkendy),Ale i přesto potřebuju cítit, že mě má rád. Jenže já to fakt necítím. Když chci, aby si ke mě večer sednul a povídali jsme si, tak si potřebuje odpočinout a ten čas mi nechce dát. Když chci jít do kina, tak mám jít s někým jiným (stejně totiž budu chtít jít na nějakou českou kravinu). Dost se hádáme a já jsem prostě nešťastná.
¨
Připadám si jako rozmazlenej fracek, co ho pálí dobré bydlo, ale já uvažuji o rozchodu. Už jsme se o tom s manželem bavili, ale jsme asi líní to řešit. Je to řez, co nikdo z nás nechce udělat. Já bych se musela přestěhovat blíže k rodičům, prodat dům, syn změnit školku, prostředí. No a pak stejně třeba zůstanu sama, ale bez peněz. Taky mi to příjde, jako selhání, že jsem si špatně vybrala a nebo se málo snažím.

Vím, že nás neznáte osobně, ale i tak po přečtení mého příspěvku, by mě zajímala vaše osobní zkušenost, názor. Je tu někdo, kdo to má podobně??

Monty, hrozně mě zaujala tvoje věta. Nerozcházím se s člověkem, kterého jsem si vzala, ale s člověkem, kterým se ten člověk stal. Situace se mění a lidi na ně musí reagovat, pokud ne, jde to do háje. Musím na to pořád myslet.