Panický strach z usínání o samotě

Mám 20 M dceru a od narození bojujeme s usínáním. Vyzkoušeli jsme vše možné s tím výsledkem, že jediná možnost, jak usne (po obědě i večer) je, že vedle ní ležím, dokud prostě neusne ... Což trvá 30-45 minut. Jenže večer je to neúnosné v tom smyslu, že dcera po této době usne, ale za hodinu se vzbudí (vždy ji něco vzbudí, my, sousedi, parkující auto nebo déšť venku -má neuvěřitelně lehké spaní) a je nutné, abych s ní zase šla do pokojíčku a tam s ní ležela stejnou dobu. Takže vlastně denodenně celý večer proležím s ní (a nebo na druhé usínání rezignuji, je se mnou třeba od 21 do 23 hod. vzhůru a pak jde spát až udělám vše nutné. Sama prostě neusne. Když odcházím od její postýlky, neskutečně řve, ale není to obyčejný řev,je v tom šílený strach a vyloženě panika a děs, že "mě ztrácí". U svých kamarádek vidím, že dítěti řeknou pohádku, pak mu dají pusu a odchází a dítě je samo v pokojíčku (nebo v ložnici), to u nás naprosto neexistuje. Jak ji naučit být sama? Myslíte, že to může mít souvislost s dlouhým vyvolávaným porodem (32 hodin), kdy se ještě nechtěla narodit ale "musela"? Ještě mě napadá souvislost s tím, že jsme před jejím prvním rokem několik měsíců poctivě praktikovali Estivilla - s každovečerním několikahodinovým řevem, ale po několika měsících jsme to vzdali, nemělo to význam. Byla bych ochotná dceru nechat usínat v mé přítomnosti, ale když to trvá 3x denně 30-45 minut, je to opravdu neúnosné... :-( Povahu má jinak naprosto pohodovou, není úzkostlivá, je hodně adaptabilní, krásně mluví. Ale při usínání se z ní stává úplně jiný člověk. Nemáte nějakou radu? Děkuji.