Závislost na jídle

ahoj, měsíc a půl tu není příspěvek, tak snad nevadí, že sem založím nové téma..
původně jsem sem chtěla dát seznam možných příčin přejídání a vysvětlení,z jedné psychologické poradny, kde se problémem zabývají,ale teď jsem našla článek od jednoho muže, který problém přesně popisuje.

Je tu někdo, kdo se s podobným problémem viz nížš úspěšně popral? Já jídlo prožívám stejně,nedaří se mi to zlomit už 10 let (mám asi 90 kg na 158 cm,34 let):

Vytvořil si proto vlastní svět s vlastními obludnými pravidly. Začal hloubat a jíst. Nepravidelné a nekontrolované stravování popisuje jako útěky před vším, co jej obklopovalo. Hlavně před vlastními předsevzetími, svědomím, touhami a emocemi. Nedbal rad přátel, odborníků a varovné články přehlížel. Jen jeho vlastní rozhodnutí ho mohlo přesvědčit, že změna je nutná. Jenže odhodit zdánlivě funkční a ke všemu chutnou berličku - jídlo - bylo zatraceně těžké.„Probíhalo to na principu tady a teď, co nejvíc. Jakmile jsem cítil nutkání, hned jsem něco musel zakousnout.
Jídlo bylo za odměnu i za trest. „Když jsem hltal hamburger, bylo mi fuk, že mě to bude mrzet. Těšil jsem se, až spořádám vše, co mám na stole, do posledního drobku. Přitom jsem si to jídlo ani neužíval.“ Lumír zasvěceně tvrdí, že je v podstatě jedno, co jíte. Prý jde o pocit uvolnění. Při konzumaci se mu vypnul mozek, a mohl si tak odpočinout od všudypřítomné logiky. „Bohužel je to velmi plíživá návykovost, které si nikdo z okolí nevšimne tak lehce jako kocoviny. Za půl roku se proberete a zjistíte, že v tom lítáte až po uši. Další roky to už jen řešíte. Dostáváte se do bludného kruhu jídla...Jídlo mě mohlo zabít,“ říká vážně Lumír. „Nejhorší na tom byla sebelítost a odevzdanost. To vždycky vedlo k ještě většímu obžerství. Ze strachu, že přijdu o stupidní kus žvance, jsem proti tomu nic nedělal. Z jídla se stane nejvěrnější kámoš, se kterým se uzavíráte před ostatními.