Re: Aspekty střídavé péče

Můj nebožtík dědeček říkával - byt je od toho, aby mi sloužil, nikoli od toho, abych sloužil já jemu.
My jsme asi byli vždycky divná rodina. Když jsem byla dítě, většina mých kamarádek a spolužaček trávila víkendy s rodinou někde na chalupě nebo na zahrádce, měli právě ty neměnný rituály a stereotypy, který mne děsí - u nás to tak nebylo. Zvlášť za dědečkova života. Každý víkend se někam jelo, na zámek nebo hrad, do lesa na borůvky, na pouť, do muzea, za příbuznými, známými... chodilo se na procházky, dělali jsme "blbosti", děda mne učil lézt na stromy, na skály, ukazoval mi, jak se pracuje se dřevem nebo jak se sází jahody, jednou mi někde na náměstí chytil živého holuba... Četli jsme si, malovali, vymýšleli příběhy, nahrávali si je na takový ten šílený kotoučový magnetofon, bavili se o nejrůznějších věcech... nikdo neřešil, kde je Jar nebo v kdy se myje, to byly věci mimo konverzaci. Jedinou "jistotu", kterou jsem jako dítě chtěla a která mi vyhovovala byla jistota, že se bude něco dít, že nebude nuda. A když byla, byla jsem nešťastná, dědeček brzo umřel a tahle jistota šla do háje. Fakt nejsem typ, co by se rozplýval nad tím, že babička měla každou neděli na stole stejnej ubrus a stejnou buchtu, to šlo vždycky mimo mne.