Re: Naše paní učitelka

Pawlo - já tomu fakt rozumím. I tomu dojetí, kdy už na dítě není nikdo hnusný - naopak.
Máma kdysi prožívala něco podobného se mnou - dva roky jsme marně zápasily s jednou mou učitelkou, která mě drtila cíleně a programově, neustále si mámu volala do školy, nechávala ji přešlapovat v ponožkách v kabinetě a vykládala jí, že nejsem studijní typ (to měla teda pravdu ), a jak skončím na dvouletém učňáku, protože jsem blb.
A pamatuju si tu úlevu mou i mé matky, když mě do 8.tř.dali jinam (což za bolševika nebyla taková sranda, do toho naši nebyli ve straně, takže neměli nikde ani podporu...) a já měla v pololetí dvě dvojky (matika a fyzika nejsou mé koníčky), na střední mě vzali bez přijímaček díky prospěchu... No prostě paráda.

Já nad tím ještě včera dumala - napadlo mě, že možná existují dobré učitelky, které si však neporadí s kázní, nebo to odmítají za tu almužnu řešit, takže by pro ně smlouvy byly fajn.

Jenže já za těch 12 let učila v 80% případů třídy, které obsahovaly buď ze 100% problémové žáky, nebo alespoň pár. Někdy úplně stačil jeden.
Až na výjimky, o nichž jsem včera psala, se vždy a všechny učitelky s těmito třídami poradily.
Některé se s tím třeba hůř smiřovaly, takže vyžadovaly odborné posudky, aby se ujistily, že dětem neukřivdí, když si je srovnají po svém

Ano, autistu jsem ve třídě měla jen jednou v životě, a to až v lázních, kde se děti střídaly po 3-6 týdnech.
Tehdy jsme se skamarádily s maminkou, moje máma jí posílala rady a kontakty a jediný, kdo měl záchvaty zuřivosti a zmatenosti, byl můj šéf, který šílel, že bude mít kluk záchvaty

Zkrátka - já bych se styděla přiznat, kdybych si s dítětem neuměla poradit a považovala bych to za profesionální selhání...