Re: Výchova nevlastní dcery

Docela se do tebe pustily , já teda ale myslím, že je fajn, když chceš tyhle věci konzultovat a že tě to vůbec zajímá.
Sžití se dohromady jen dvou dospělých lidí je leckdy problém a tady navíc je dítě, které přišlo o nějaké jistoty. Chová se jistě jinak než by se chovalo v rodině, která funguje již dlouho, na změny děti (i dospělí) reagují leckdy neadekvátně.
Chce to čas, jak tu už někdo psal.
Mamince holčičky se zas až tak moc nedivím, že reaguje - nereaguje, asi sama neví, co je nejlepší, třeba cítí i jakousi "vinu" vůči dítěti. Je mezi dvě mlýnskými kameny, není to jednoduché.
Teď stojí jednoznačně spíš na straně dítěte, časem se to může a myslím že i dostane do normálu, všechno se utřepe, chce to opravdu - sžít se!
osobně bych si v nějaké hezké chvíli (ne pod tlakem) s přítelkyní promluvila - o tom, že nevíš, jak se k malé chovat, nevíš, jak na určité věci reagovat, že je máš rád, ale nemáš zkušenosti.
Který chlap má, žejo? Když se mu dítě narodí, má spoustu času se naučit s tím dítětem, s jeho osobností zacházet....ty tu máš už malou holčičku, která nějakou osobnost má, má návyky, strachy, obavy, přání...ale ty je neznáš, nemůžeš znát. Měly by ti dát obě čas se s nimi soužít (zvlášť když jsi přišel do jejich domácnosti) a chce to hodně moc tolerance z obou stran....dítě je malé na to, aby tohle pochopilo...ale určitě je zmatené ze změn a má obavy a strach, pokud se mu zhroutily jeho jistoty...které každé dítě potřebuje. Pak může reagovat jako malý tyránek. Taky jsem měla jiného tátu, a na něj jsem si nedovolila, ale zato jsem trochu "zavařila" mamce..u nás to bylo ještě víc objektivně těžší ta celá situace, ale princip stejný.