Re: Finské tajemství chytrých dětí

zrzounku,

je rozdíl hodnotit a porovnávat a pak taky co a jak často a jakým způsobem....

Známkování (procenta, body) má své místo při provádění nějaké zkoušky, třeba při ukončení ročníku, přijímání na školu nebo v různých soutěžích a olympiádách, a prostě všude tam, kde je nutné rozhodnout splnil/nesplnil nebo alespoň určit pořadí.

V procesu učení má svůj význam, ale ne jako jediný způsob zhodnocení toho, jak učení probíhalo a jaký je možný další vývoj.

Ale při běžném učení přeci není vůbec potřeba děti třídit a porovnávat mezi sebou. Když dítě z deseti příkladů udělá pět chyb, tak je něco v nepořádku. Podle toho, v jaké fázi učení je, se dá poměrně snadno určit, jestli je dítě nesoustředěné, nepochopilo látku, nebaví ho to, má jiný problém...ono je to celkem jedno proč, podstatné je, že tolik chyb není v pořádku a že je potřeba s tím něco udělat, ale rada "uč se" jaksi není k ničemu. Jde o to najít způsob, jak to zvládat lépe....strašně důležité je, aby dítě vidělo ty změny a vědělo, kam by se mělo posnout dál. Na jedné straně to umožňuje i velmi nadaným dětem rozvíjet se v rámci svého potenciálu, na straně druhé to těm slabým, znevýhodněným, dává možnost zažít úspěch, aniž by někdo řešil, že zdaleka nedosahuje takových výsledků, jako to dítě nadané. Pěti čísly prostě nikdy nevyjádříš to, co pár slovy.

Vem si prvňáčka, zcela průměrné dítě, bez extra nadání a bez handicapů. Do školy nastupuje s tím, že rozpozná počet do pěti a umí řadu do pěti, možná do deseti. Po roce usilovné práce sice bezchybně sčítá, ale v odčítání chybuje a to ne málo, takže dostane dvojku, protože požadavky na jedničku nesplňuje. Ve srovnání s mnoha jinými je prostě slabý. S ním chodí do třídy někdo, kdo do školy už nastoupil s tím, že násobí, dělí, začíná zkoumat zlomky....Požadavky na prvňáka splňuje, takže bez ohledu na to, co dělal celý rok, dostává jedničku. A teď dítě, které umí všechno tohle, ale je dyslektik a nezvládá proto čtení a tedy ani jednoduché slovní úlohy, což by měl prvňáček taky zvládnout, takže lup, taky dvojka....Co to těm dětem dá? Jak se cítí? Co cítí vůči sobě?

Když ale tomu prvnímu napíšeš, že usilovně pracoval, zvládnul sčítání, ale musí se zaměřit na docvičení odčítání....druhému sdělíš, že zvládá vše výše jmenované a má se dále věnovat tomu nebo onomu....a třetímu popíšeš, že nemá problém s počítáním, takže dále bude pokračovat tímto nebo tamtím, ale že je nutné zvládnout i to čtení, protože by to mohlo ovlivnit jeho dovednosti v matematice a ještě přidáš i doporučení, co a jak dál (třeba zkusit jinou metodu čtení, zkusit jiný způsob, jak vytáhnout informace z textu apod.).....tak co to řekně těm dětem? A jaký vliv to bude mít na jejich vztahy a pocity? Taková sdělení většinou nemají emoční náboj, mají formu popisu daného stavu a doporučení, neříkají, jak je na tom to dítě ve srovnání s ostatními, takže nikoho nic extra moc netrápí a hlavně to nemá žádný vliv na jeho postavení ve skupině, nikam ho to nezařazuje. Dokonce i sdělení "tohle se ti opravdu nepovedlo, tohle neumíš a je nutné se to naučit, abychom mohli pokračovat dál" je pouze oznámení, které, na rozdíl od pětky, není trestem. Dítěti mohlo být špatně nebo látku opravdu nepochopilo a bálo se zeptat....a jediné, čeho dosáhlo, i když se třeba snažilo, byl trest...pětka...zařazení mezi ty nejhorší, i když třeba jen na malou chvíli....U delší dobu nezvládaných problémů pak vede k opakování pětek k demotivaci, aniž řeší problém. Když dítěti něco nejde, ale ty jeho snažení neukončíš pětkou, jen ho pošoupneš jiným směrem, dáš mu možnost zažít úspěch jinde (v zásadě ke zvládnutí násobilky není potřeba umět ani odčítání, ani řešení slovních úloh), tak motivaci udržíš a je šance, že dítě svůj problém zvládne, i když třeba mnohem později, než by mělo....každopádně ale bez toho, aby s myslelo, že je k ničemu....

Ještě to souvisí i se způsobem výuky, frontální jde se známkami ruku v ruce, protože základem je "všichni to samé ve stejnou chvíli, včetně zvládnutí a hodnocení", ale ne že by to nešlo zkorigovat...