Re: Finské tajemství chytrých dětí

Jano,

však taky píšu, že na druhém stupni už vidím jako lepší známku, ale právě s tím slovním doprovodem.

Právě dvě stránky textu mi přijdo jako úplně zbytečné, příliš podrobné a proto i výrazně vyčerpávající.

Je tam samozřejmě riziko nějakého nedorozumění, ale to právě jen tehdy, když se používají věty, které mají emoční náboj. Proto si myslím, že je potřeba se jim vyhýbat.

Nejde o to, aby děti neřešily, kdo je horší a kdo lepší....jde o to, že jednak nestrkáš do stejné přihrádky dva naprosto rozdílné jedince, protože prostě žádné přihrádky nejsou, takže žádný z nich se nemůže cítit poškozen "že je přeci lepší, tak jak to, že má stejnou známku", a druhak máš možnost povzbudit i ty, které by třeba čtyřka nebo pětka zdeptala a pravděpodobně brzy odradila od dalšího snažení...

Celé porovnávání pak neprobíhá na úroovni "já jsem lepší v matematice, protože mám jedničku a on má trojku", ale "já umím lépe násobilku, ale on lépe rýsuje". Zejména, když ty známky jsou od různých učitelů, tak jsou vlastně neporovnatelné, přesto se neustále používají jako často jedné srovnávací kriterium.

Jak už jsem psala, tam, kde je potřeba děti nějak roztřídit podle úrovně nebo určit pořadí (přijímačky, soutěže, rozřazovací testy), tam je to nezbytné, ale na prvním stupni?

Pořád se tu řeší integrace. Dokážeš si přdstavit, jak budeš pěti známkama hodnotit dítě s lehkou mentální retardací ve srovnání se zbytkem? Jak to uděláš? Budeš mu dávat pořád pětky, protože nesplňuje požadavky, čímž ho zbavíš jakékoliv chuti něco dělat? Nebo mu budeš dávat lepší známky za snahu, takže ostatní získají pocit nespravedlnosti? Nebo prostě napíšeš, že umí sčítat do pěti a může začít se sčítáním do desíti? A dítě dál může být v kolektivu, který potřebuje, který zná, ve kterém je mu dobře, má před sebou cíl, který je pro něj dosažitelný, netrápí se, protože má pětku, i když doma třeba hodinu denně strávilo počítáním....
Na druhé straně pak dítě, které opravdu skvěle počítá, ale mizerně rýsuje, což zejména v nižších třídách fakt nehraje moc roli, nezíská dojem, že je šampión, co nemusí nic dělat, ale stále má před sebou jasný cíl, kde je co zlepšovat. Když dostane jedničku, znamená to, že nemusí dělat víc, i jednička s výhradou je pořád jednička, vrchol....věta, umíš sice dobře počítat, ale v rýsování je co zlepšovat, je jasná....

Jde prostě o to, co je cílem. Jestli narvat do všech dětí vše, co je předepsáno, a porovnat, jak to které dítě zvládlo. Nebo jestli všem umožníš dosáhnout toho svého maxima a hodnotíš, jak se mu to daří.
To první nejspíš vyhovuje většině a není v tom problém, když jsou výchozí podmínky všech víceméně podobné. Jako motivace to pak dobře působí na děti soutěživé, zatímco i třeba dost nadané nesoutěživé dítě to dokáže pěkně demotivovat. Jenže základní škola je pro všechny, ne pro většinu.

A právě to, že si spousta lidí nedokáže školu bez známek představit, brání spoustě věcí, po kterých se u nás tak často volá. Máme obrovskou potřebu se vzájemně porovnávat, zjišťovat, jak jsme na tom vzhledem k ostatním, vlastně permanentně soutěžíme. Ale v takovém systému je pak nutné oddělovat ty, kteří jsou schopní špičkových výkonů a ty, kteří mají nějaké znevýhodnění.