Re: Přátelství potřetí - co bereme, co dáváme?

Tizi, kouzlo je, že se nedá zeptat jako v té písničce:

Chtěl bych být přítel tvůj...a protistranna odpoví OK, NO...a podle toho už víš, jestli se máš do něčeho citově pokládat a nějak interesovat a angažovat.

může to být ale i opačné, může k tobě někdo přilnout a chtít "být pro tebe", ale ty to můžeš cítit jinak.

U partnerské lásky si alespoň lidé vyznají lásku, takže víceméně tím je dané, že od sebe očekávají jisté chování v určité hloubce, solidaritu, sdílení, péči jeden o druhého, pokud to nefunguje, mluví se o nefunkčním partnerství. U přátelských svazků nebo známostí se o tom nemluví a pravidla jsou dost volná.

Celkově tyhle diskuse o přátelství byly podnětné,jak je vidět, někdo může někoho znát léta, stýkat se s ním pravidelně a pořád ho mít ale v kategorii známý, přičemž ten druhý si může myslet, že po létech takových kontaktů už je v kategorii kamarád.Ale ten první si to nemyslí, čistě proto, že k němu citově tak nelne, což je věc, kterou druhému nesdělujeme.

A naopak, že lidi k někomu citově lnou, pravidelně a vlastně ani nárazově se s ním nevidí, možná si něco v minulosti podstatného poskytli, ale možná taky ne a jen předpokládají, že kdyby nastala akutní potřeba "budou tu pro sebe" na základě toho citového pouta.

Život je plný paradoxů, k někomu lneme a on si to "nezaslouží", protože v hloubi duše to neopětuje, a jiného zbytečně opomíjíme, přestože by tam mohl vzniknout daleko hodnotnější vztah, než v tom prvním případě a při častém styku by si bylo možno i něco "dávat" ve smyslu lidského sdílení, víc než při tom externím přátelství v dálce.

No, ale ani partnerské lásky často nejsou opětované, jeden miluje druhého, ale druhý ho nemiluje, protože miluje třetího.