Jsem pořád na všechno sama - kde brát sílu?

Volná návaznost na téma "Když nepomůže ten nejbližší".
Celým životem 40+ se plácám sama - byla jsem sama na pubertu, první lásky a podpásovky, i jako vdaná sama na opakované potraty, péči a výchovu dítěte, těžkou nemoc, vydělávání peněz, všechny problémy, ostrou pubertu dcery výrazně poznamenanou rodinnou situací...a navíc jsem ještě průběžně musela "bojovat" s těmi, kdož mi měli být nejbližšími.
Nemám žádného blízkého člověka, s nímž bych mohla sdílet své úspěchy a o koho bych se mohla na chvíli opřít v obtížných chvílích. A život na mě průběžně hrne další a další záležitosti, a já už kromě opotřebovanosti duševní jsem přece jen už i dost opotřebovaná tělesně...prostě s každou následnou pětiletkou nebo dokonce desetiletkou vydržím o dost míň než předtím. Bojuju, jasně, vždycky se mi i po stále delší časové úseky dost daří...ale kdykoliv se objeví nové něco, o co mám pocit, že už si ty zuby vylámu...nebo naopak když zdolám nějakou pro mě obrovskou horu, něco v sobě velkého překonám...tak prostě v basic campu není nikdo, kdo by mě objal a uvařil mi horký čaj a přinesl deku a zajímal se, upřímně, a nejen ze zdvořilosti, "jaký to bylo". Já se přitom nechci na nikoho zhroutit, na nikoho přeložit celou tíhu světa...ale moc by mi pomohlo vědomí, že někoho zajímám taky jako člověk, a nejen jako obchodník nebo klient nebo hromosvod...

Cesta k víře pro mě, po nezdařených pokusech, (dosud) zjevně není ta pravá, a já mám někdy dost problém ustát, že veškerou pomoc může člověk hledat jen na konci svých ramen...
Myslela jsem, že si za ta léta už na to "zvyknu" ale ne.
Někdo z vás v podobné situaci má na to nějaký dobrý trik?