Necháváte školáky vyráchat se ve vlastní chybě a lenosti?

Přemýšlím, jestli nejsem moc ochranitelská matka. Máme problém s druhákem. Velice špatně a pomalu píše, skoro neumí číst, má špatnou výslovnost, neumí správně držet tužku, příbor si chytí do ruky dobře jen na opakované vyzvání. Prostě něco s motorikou u něj asi nebude v pořádku. Jdu s ním za 14 dní do poradny, tak uvidím, co mi řeknou.

Ale to jen na uvedení do tématu. Dostávám se do situací, kdy si nevím rady, jestli za ním stát a tlačit ho do přípravy do školy, nebo ho mám nechat být, ať si to vysvětlí a omluví u paní učitelky sám, ať dostane poznámku, černý puntík nebo špatnou známku.

Konkrétně jsou to situace, kdy není třeba hodinu schopen napsat ani dvě slova do písanky - něco napíše, nepovede se mu to, přeškrtá to, následně se vztekle válí po zemi, ječí, leze pod stůl, mačká sešit, hází ho do kouta, a potom brečí, že ho bolí hlava (aby ne, z toho jekotu, který vyluzuje)... Když se uklidní, začne znovu, napíše to zase špatně a jede se nanovo. Nemám ani nervy ani čas u něj hodiny stát a podporovat ho. Mám vyzkoušeno, že jakmile se zasekne, nehnu s ním. Zatím to řeším tak, že ho vzbudím v 6 ráno a dopisuje to ráno, to pak většinou "musí", a nějak to splácá, sice mizerně, ale splácá.

Mě se tenhle model ale nelíbí, a váhám, jestli mu už konečně jednou neříct - neudělal sis úkoly večer, máš smůlu, jdeš bez nich a vyřeš si to sám.
Mlátí se to ve mě s pocitem, že to dítě bude hrozně vystresované a bude se bát jít do školy. A také co si o mě pomyslí paní učitelka, třeba jí poběží hlavou, "že ani nedohlédne na úkoly....no jo, nadělala si moc dětí a teď to nezvládá". Vím, že mi může být šumák, co si o mě druzí lidé myslí, ale v tomhle případě mi to prostě jedno není.
Je to stejné, jak když děti přijdou ráno a "dnes máme mít hodinky s vodotryskem", a já to pak narychlo začnu řešit a shánět. Štve mě to, měla bych je nechat si vyžrat důsledky, ale prostě mi to nedá a stejně jim pomůžu.

Kde je pro vás ta hranice (a v jakém věku), kdy ještě dětem podat pomocnou ruku, a kdy je nechat napospas důsledkům vlastních chyb, nepořádnosti a lenosti?

P.S. Už jsem to téma musela napsat, protože jsem vytočená sama ze sebe - syn dnes zapomněl doma ten čtenářský deník, co dopisoval ráno, včetně penálu. A já ochranitelka jsem ho našla na stole a na druhou hodinu jsme mu to zavezla do školy (školu máme 10 minut autem, docela daleko), jen aby nebyl ve stresu. Teď zpětně to vidím jako chybu . Prostě si nedokážu pomoct, asi by se téma mělo jmenovat - jak přestat být kvočnou