Re: Jsem na dně

Vezmu to na přeskáčku. Rodině a známým se svěřovat nemusíš. Nemyslím si sice,že by tě odsoudili, protože v člověku jsme se zmýlili všichni-aspoň někdy v životě. Ale je pravda, že někteří lidi občas chodí s větama typu:"Já jsem to říkal" a "Proč jsi si ho vybrala" atd. a ty věty jsou opravdu strašně zbytečný. Můžeš se svěřovat někde anonymně, nebo té psychiatričce. Už to, že na tom pracuješ, je skvělý.

Co se týče partnera-myslím,že se chtěl o vás postarat. Jasně, že to šlo řešit líp,ale asi si myslel,že s postiženým dítětem a miminkem by to bylo těžký. Samozřejmě nepočítal s tím,že ho chytnou. Podle mě to udělal, protože vás měl rád.Samozřejmě udělal to nejhorší,co mohl.Ale třeba ne proto, že je kapitální šmejd,spíš kapitální vůl. Rozhodně neschvaluju přepadení a už vůbec ne ozborjený,ale chci ti jen zmírnit výčitky.

Teď jsi v šoku.Snažíš se to zpracovat,ale zatím to zpracovává tebe,ale budou dny, kdy se budeš radovat z prvního zubu, z prvních krůčků, kdy se zas budeš smát. Jen to chce ten strašně profláklej a nepopulární lék-čas.

Omlouvám se, že nepomůžu s praktickýma záležitostma, snad se ti tu taky někdo ozve