Re: Zamilovaní, ale chudí

Přemýšlela jsem, jestli se mám zapojit nebo raději mlčet. Nečetla jsem většinu reakcí, tak možná budu psát, co jiní, ale těch pár, které jsem přečetla psalo, že základ je vztah a mít se rád a budete spokojení... s tím budete spokojení mi to ale moc nesedí žel. Já vím, že je pravda vztah; samozřejmě peníze a špatný vztah neřeší vůbec nic, ALE! Jde mít dobrý vztah a přitom už ve fázi chození nechtít ustoupit byť třeba z počtu dětí?! Je ten počet dětí skutečně tak důležitý když se ještě ani neví, že zakladatelka vůbec děti mít může, a jak bude rodit...? Já fakt nevím, když si vezmu sebe, tak když jsem chodila s přítelem, a pak s manželem, tak jsme děti řešily jen do té míry, že bychom je rádi měli, ale že chceme tolik, kolik budeme moci uživit, ošatit, abychom si mohli pořídit byť teda na hypotéku nějaké bydlení... Ad práce - dokud jste ještě nikde nezakořenili, nic vás nenutí zůstávat v regionu a třeba i v zahraničí na určitou dobu, kde jste, tak naději, že jinde lépe placenou práci najdete byť třeba za cenu stěhování... Ale je to samozřejmě otázka priorit. To uznávám.
Moje osobní zkušenost je ovšem taková, že bez peněz jde dřív nebo později ten vztah do kytek, protože když člověk nemá skoro na nic, po čem by toužil, nemůže dětem dopřát ani část toho, co mají jiné... ne opravdu neznám ani jednoho člověka, který by žil v chudobném stálém spokojeném vztahu, žil po pronájmech, měl více dětí a byl optimistický, spokojený a že by to z něj vyzařovalo.
Zkusila bych se na vašem místě společně poprat s osudem a zkusit najít lépe placenou práci...