Mám strach, že nezvládnu vše, co musím

omlouvám se za pesimistické téma, ale opravdu se začínám klepat.
Mám strach, že nezvládnu vše co " musím/ co se očekává " . Mám pocit, že mne povinnosti zavalí jak lavina a nikde nesmím "povolit". Pomoc nemám. Manžel dojíždí do práce daleko + časté přesčasy ( je rád, že má vůbec práci ). Babičky nefungují. Říkám si, že ještě další 3-4 roky musím vydržet, než se děti trochu osamostatní.Čeká mě za pár měsíců návrat do práce. V práci musím každý den vypadat upraveně!učesaně!hezky oblečená. Doma mám prvňáčka-musí mít připraveny pomůcky ( např.jít dnes odpoledne narvat šípky a jeřabiny atd.... ) musí mít napsané úkoly, chodíme na logopedii tzn. cvičit denně cvičení ), 2 x v týdnu má sport.kroužek - to je myslím tak akorát., večer před spaním předčítám knížku, připravuji zdravé svačinky do školy, snažím se abychom jedli večer celá rodina spolu, bez stresu. Dětem sháním kvalitní/ale cenově dostupné oblečení a obutí ( to samo o sobě je v Čechách práce na půl úvazku ) a se skoro tříletou dcerou chodím na plavání, začínáme si pomalu zvykat na chození do soukr. školky - na druhém konci města ( naše státní nás nevzala ), chci mít čas si s ní taky trochu pohrát. Z truhlíků na oknech potřebuji vyrvat zvadlé petunie...., Nevyžehlené prádlo se kupí do výšky okenního parapetu...nechci, aby děti ode mne slyšely jen :".... dělej, honem, pospěš si, nezdržuj..." ale cítím, obrovskou nervozitu z toho co bude.Vše: od úklidu, přes doktory až po výchovu visí na mě. Nesmějte se, ale zdá se mi, že nedostatek času a vysoké nároky jsou stejně stresující jako nedostatek peněz. Já vím, že mnoho z vás na tom je stejně i hůře a proto si tady vylévám srdce. Zvažuji návštěvu psychologa.