Závody v unavenosti

Chápu, že každý toho máme občas plné brejle a je to normální a je normální si občas na toto téma povzdychnout, ale je být zavalen prací tak, že padám na ústa, opravdu něco tak žádoucího, že je nutno se tím trumfovat (kdo je unavený víc, a kdo není unaven dost, tak má právo maximálně držet ústa a krok, kdo chodí dřív/později z práce)?

Je to opravdu tak, že čím unavenější, tím lepší?

A čeho je vlastně ta unavenost známkou? Toho, že ten člověk je zodpovědný pracant, nebo třeba i toho, že si práci neumí zorganizovat nebo si jí nabere zbytečně moc?

(Třeba já kdybych neprokrastinovala, tak zvládám mnohem víc věcí levou zadní a pokud jsem unavená, je to velmi často kvůli špatné organizaci času, takže si na to nestěžuji, protože to není žádná objektivní okolnost, ale čistě můj problém).

Jsem přesvědčená o tom, že je jen málo dlouhotrvajících situací, které jsou dlouhodobě vyčerpávající a nelze s nimi nic dělat (třeba péče o někoho bezmocného), ale že mnohem častěji si to ti lidé "dělají sami" a je v jejich silách se do toho stavu trvale nedostávat (říkám trvale, protože občas to sejme asi každého), ale znamenalo by to něco dělat jinak nebo se něčeho vzdát, a pro ně je cennější to dělat stejně nebo se toho nevzdat, než být víc v pohodě.

Co si o tom myslíte vy?