Re: např.?

Elwing,

a jsme u jádra věci - PROČ je ta ženská sedřená?

Je to opravdu tak, že to jinak nejde?

Co z toho, co máme/děláme, opravdu POTŘEBUJEME, a jsme ochotni za to platit tu daň sedřenosti?

Spousta lidí, co znám, má třeba dům a zahradu, a okolo toho nějakou práci. Ale jak moc té práce, to už tak trochu záleží na nich. Někdo to chce mít všecko ťip ťop, ale pak ho to bude stát víc práce i víc peněz, než někoho, komu to stačí jen tak, aby mu to nespadlo na hlavu. A v obou případech je té práce víc, než v bytě, a ti lidi mají tu větší únavu vykoupenu tím, co v jejich očích znamená větší komfort. Nebo když někdo chce mít vždycky uklizeno, každý večer uvařeno, obden napečenej koláč, ale daní, kterou za to platí, je ta únava.

A já se v podstatě ptám na to, jestli ten člověk, co je v tomto případě chronicky unavenej, není tak trochu jako ta opice s prackou v láhvi - odmítá otevřít pěst a pustit ořech, i kdyby si tak mohla zachránit život nebo aspoň svobodu. Protože když mě vyčerpává dům/úklid/vaření tolik, že mi to dlouhodobě zasahuje do života a už se z toho ani nedokáže těšit, tak je otázka, jestli se toho jednoduše NEVZDAT, tu ruku v láhvi neotevřít a ten ořech nepustit, a uvolnit si tak ruce pro víc odpočinku a víc radosti ze života.

NEMLUVÍM (a i kdybych to zopakovala, tak asi stejně někdo řekne, že je ode mě ošklivý, že mluvím) o situacích typu starám se o bezmocnýho seniora, většina z nás nemá takovej ořech, že by někoho stálo život, když ho pustí.