Re: Tak to mám tedy štěstí...

Musím si povzdechnout, protože to znám. Manželovi rodiče mají 4 vnoučata. 2 děti měl manžel z prvního manželství, další dvě se mnou. Když jsme jeho rodičům oznámili, že se budeme brát, tak byli překvapeni a co prý tomu řeknou jeho děti. Když jsme se vzali a já po té otěhotněla, tak byli manželovi rodiče překvapeni, co prý tomu řeknou děti. Když se nám narodilo děťátko, tak se na něj přišli podívat až po deseti dnech, protože dřív nemohli. Sice jsme byli domluveni, že přijedou asi čtvrtý den, ale oni pak zavolali, že mají něco se synem, maželovým bratrem, takže se ukáží později. Když si miminko někdy poplakalo, tak jsem jen slyšela, jak ho mám nechat vyřvat, ale jak si něco usmyslí manželovy děti z prvního manželství, tak všechno musí mít. A teď si představte, když jsme jim oznámili, že budeme mít další dítě! To už vyletělo všechno ven, že kolik si myslím, že budu mít dětí? Ať si uvědomím, že manžel už má tři děti a kdo to prý uživí? Podotýkám, že nejsme milionáři, ale na děti platíme dobře a přispíváme i na jiné věci. Jeho rodiče nám ničím nepřispívají a divím se, že se o to starají, vše přece platíme my.
Summa summarum je to tak, že manželovi rodiče mají 2 vnoučata, ačkoliv jejich syn má 4 děti. Vidím a cítím, že moje děti mají docela rádi, ale tak nějak méně než ty svoje první vnoučata. Jako třeba děti ze sousedství.
Jejich návštěvy jsou pro mně utrpením. Když přijdou děti samy, tak je dobré, ale fakt zlé je to, když se ohlásí i prarodiče. Celý víkend se skáče kolem prvních dětí a já s mými dětmi jsme stranou. Manžel to vidí, mrzí ho to, ale neví jak to vyřešit. Když s nimi o tom mluvil, tak se tvářili, že vůbec nevědí o čem mluví. Čekám, že se moje děti jednou zeptají proč to tak je. Zatím jsou malé a asi to nevnímají. Máte někdo podobnou zkušenost?