Ta naše povaha

Ahoj, ten článek je dobrý. Musím říct, že naštěstí mám dobré rodiče i babičku (druhá babička a má nejmilejší se už na mě jen dívá ze shora). Moje mamka sama říká co jí na její mamce vadilo a co ona nesnášela, ale sama to dělá také. Jo zrovna nedávno jsem si na to vzpoměla, když si chtěla zkoušet mé fungl nové botky (bože jak to nesnáším), podotýkám že moje mamka není zrovna hubeňour s malými nožkami. V duchu jsem si vzpoměla jak zrovna tohle jí vadilo u mojí babičky. Raději jsem to spolkla, zachránily mě mé ortopedické vložky.
Vím že to není nic hrozného a stresujícího jako psaly děvčata přede mnou, ale jsou to takové rysy které se přenesou ani nevíme jak.
Jednou jsem si takhle posteskla mému příteli a jaké bylo mé překvapení, když mi řekl že dělám totéž co mi vadí na mojí mamce. Když se nad tím zamyslím opravdu některých povahových rysů se prostě nezbavím ani kdybych chtěla.
S tím hraním co není pro holčičky. Moc dobře si pamatuji větu mého dědečka, kterému jsem vyprávěla o svých střeleckých úspěších (není to nic moc ale v té době mi bylo 15 - 16 a já byla strašně nadšená) a můj dědeček si jen tak povzdechl - A tokový to bylo hezký když si to hrálo s panenkama.

Pro Vladana - moji rodiče nám (4 dcerám) o rozmnožování také nic neřekly. Jednu dobu jsem jim to docela vyčítala - tedy né že bych jim to řekla to ne, ale na druhou stranu si zase nedovedu představit jak by nám to vysvětlovaly. Takže jsem docela ráda. I když Tě chápu že jsi potřeboval někoho komu byses svěřoval.