Někdo to prostě nedokáže

Ahoj Monty,
chci reagovat na Tvůj příspěvek. Jsem ze 3 dětí, všechny jsme byli chtěné, ale přes to všechno, moje máma nám svou lásku nedokázala dát najevo. Ne, nebyla zlá, nevyhrožovala, neterotizovala apod., ale jen nám nedokázala dát najevo svou lásku, nedokázala přitulit, pohladit apod., byla prostě vůči nám chladná. Tu lásku tedy rozdával táta a oboje prarodiče, lásku až někdy vrchovatou. Přiznám se, že v pubertě se moje vztahy s mámou hodně zhoršily, nedokázala jsem pochopit, proč je taková, proč si nás vlastně pořizovala. Potom se to sice srovnalo, ale už to nikdy nebylo ono. Moje máma zemřela poměrně brzy na nevyléčitelnou nemoc, dřív, než se narodily naše děti, takže ani nemůžu posoudit, jak by se bývala chovala jako babička.
A co se týká babiček a jejich strašení? U nás se nikdy nic takového nedělo, ani ze strany rodičů ani dědečků a babiček. Byli jsme spíš raubíři, "děti ulice" (a ostatní, hlavně načančané holčičky nám to záviděly), jak jednou poznamenala naše zásadová sousedka, naši nám zakazovali vždycky, když jsme opravdu mohli přijít k úhoně a vždycky to zdůvodnili, proč se to tak děje. Dali nám jasná pravidla hry - např. když se domluvíš, že přijdeš v šest, tak se snaž taky tak přijít, ať o tebe netrneme strachy. No a my jsme nikdy potom neměli potřebu dohodnutá pravidla porušit. Snažím se tak chovat i teď vůči svým synům a doufám, že se mi to daří. Ale na druhou stranu přiznávám, že roli "zakazující" babičky bohužel hraje moje tchýně a kluci začínají ztrácet zájem k nim jezdit. Ale takový je bohužel život :-((