výchova rodičů

Monty, má máma s oblibou volala do polepšovny a strašila mě dramatickým líčením toho, jak mi uřeže uši, nos, prsty na rukou a jak si je tepelně upraví a posléze si na nich pochutná. Bydleli jsme poblíž internátu zahraničních studentů, tak mi líčila, co se mnou černoši, cigáni, atd. budou všechno provádět. Naštěstí mám skvělého tátu, který to s ní kupodivu vydržel dodnes, i když jsem ho od mé puberty prosila, ať se rozvede. Mámina nejčastější věta v době mého dospívání byla, že jsem jí nikdy neudělala žádnou radost. Dokáže vyčíst cokoliv,vždy najde to nejcitlivější místečko. Bohužel i v dospělosti mě několikrát fyzicky napadla. Když mě viděla s kamarádem, byla jsem děvka, po rozchodu s klukem jsem se dozvěděla, že jsem úplně nemožná a že na můj histerický pláč není zvědavá. Dva dny po nechtěném potratu mi řekla, že stejně umřu, že všechny jen trápím, že můj muž se mnou nemá žádný život. A zbila mě. Byly jsme v té chvíli sami a já neměla tu sílu na ni zavolat záchranku. Dnes je jasné, že je psychicky nemocná, ale na jakoukoliv zmínku o léčení reaguje agresivně. A podle současných zákonů ji k léčení nikdo přinutit nemůže. Má své lepší dny, je mi jí spíše strašně líto, ze života téměř nic nemá. Mám ale strach o tátu, život s takovým člověkem je nesmírně náročný. Kvůli němu se s s rodiči normálně stýkám, i když máminy každodenní telefonáty o tom, jak je svět zlý mne zmáhají. Ale dokud neútočí na mé blízké, je to v pohodě. A jen doufám, že své děti budu vychovávat ve větším klidu a hlavně pokud mne někdo z okolí upozorní, že mé reakce nejsou zcela v normě, dobrovolně vyhledám odbornou pomoc.