Jsem bývalé hodné neurotické dítě

Ahoj Monty,
děkuji za článek. Přesvědčil mě o jednom - i kdyby byli naši rodiče diamantoví, stejně na nich najdeme spoustu much... Tím vůbec nechci říct, že Tvoji byli úžasní. Zřejmě sis prožila svoje. Posuď ale můj příběh - jsem první ze tří dětí, neplánované. Rodiče tak moc chtěli kluka (nejspíš hlavně dědeček z otcovy strany, sám despota z Moravy, který měl x starších sester), že mi skoro ani nevybrali dívčí jméno, celé mámino těhotenství jsem byla Ondřej. Mám dva bratry o 3,5 a 8 let mladší. Nevadilo mi, že jsem se o ně starala, ale nikdy rodičům neodpustím (i když se o to snažím), že na mě nakládali tu zodpovědnost: přijde návštěva, ať je to perfektně uklizená, jsi už velká holka, dohlídni na kluky... Když kluci nechtěli uklízet, fackovala jsem je a brečela u toho. Ten starší mě stejně časem přepral. Chtěla jsem, aby všechno bylo dokonalé. Otec mi vždycky přidával léta, říkal např.: Panebože, dvanáctiletá (bylo mi deset)holka a dělá takový krraviny (např. s klukama prak). Další průpovídky mého otce: "stromek se má ohýbat, dokud je mladý", "já ti takovou fláknu, až se ti hlava otočí kousavým dozadu", "seřežu tě, že si tejden nesedneš." Výhrůžky a pohled na třískaného bratra mi stačili, aby se ze mě stala hodná holčička. Máma byla moc hodná, dost vystrašená, často hodně unavená a nejistá. Vyrostla ze mě hodná, šikanovaná holčička, které učitelka tělocviku říkala: "Máš samý jedničky, ale jsi úplně neschopná." Za nic jsem nebojovala jako ty. Neměla skoro kamarádky. Na gymplu u tabule trémou nemohla promluvit. A přitom naše rodina byla na první pohled tak "ideální"!!! Rodinné dovolené, moře, hory, solidní finanční zajištění (děti mě kvůli tomu nenáviděly), často velká legrace, možnost se svěřit (jen kdyby toho otec pak vždycky nezneužil...) V sedmnácti jsem konečně začala mít vlastní hlavu. Nastaly velké boje, byla jsem černá ovce rodiny, každý můj krok proti rozhodnutí rodičů byl provázen strašnými pocity viny a otcovými výčitkami: "Nejdeš se se mnou projít? Jedeš pryč? Ale dřív jsme se spolu procházeli... ?" Viděli, že mám pořezané ruce, zápěstí, ale nikdy se mě nezeptali. Nechápu, jak se mohli nezeptat: Proč si tak proboha ubližuješ? Tohle trvalo vlastně až do 23 let, kdy jsem začala chodit na terapii a kolem pětadvaceti se mi konečně podařilo zmírnit pocit sebenenávisti natolik, že jsem se už od té doby nepořezala.
Dnes mi bude 30, mám dvouleté dítě. Myslím, že nikdy nebudu člověk, který jiným dodá energii do života. Ale snažím se být s Kryštofem vědomě pozitivní, abych ho nestrašila jako mě strašila moje máma, že svět je celý nebezpečný. Jen si myslím, že najíždět na druhý výchovný extrém může být zrádné. Musíme všechno zvažovat a na nic se neupínat. Navíc každé dítě do toho děje přidává i svou osobnost. Někdo jiný než Ty by třeba skončil v rozkladu, ušlápnutý, zakřiknutý, vystrašený z hadů v banánu. Ale Ty ne. Myslím, že to má "na svědomí" právě i vrozená dispozice. Nemůžeme úzkostné dítě nutit, aby dokazovalo svoji statečnost a příliš krotit dítě plné energie a odvážné. Myslela jsem si dřív, že se rodíme jako "tabula rasa", ale dnes se domnívám, že se na naší osobnosti podílí jak vrozená dispozice, tak výchova. Jen nevím, v jakých poměrech...
Přeju Ti hodně úspěchů ve výchově a spokojené dítě... (děti) - a ať se vyvaruješ rizik extrémů, kdy chce člověk víc napravovat svoje dětství než vychovávat toho úplně nového tvorečka.