Re: Zkušenost s prarodiči, aneb každý má být sám....

u nás je ještě situace jiná, že máme nemocného syna a ten je marod tak dva týdny v měsíci. Jsme strašně vděční, že máme prarodiče v baráku, protože kolikrát jedeme na pohotovost a nemusíme brát starší dítě s sebou, můžu se dceři věnovat, i když se synem nemůžu ven, babička pohlídá a já jdu s dcerkou třeba do divadýlka. Díky společnýmu bydlení nemá moje dcera příliš omezený režim, jinak bych jí kolikrát ani nemohla odvést do školky- když je kluk na antibioticích a venku mrzne například. To co zerat napsala já naprosto chápu, ale chci to napsat i z druhý strany- my si navzájem zkvalitňujeme život. Prarodiče mají díky nám luxusní stáří, pomůžeme s barákem, se zahradou a svoje vnoučky vidí tak často jak sami chtějí a my po nich nic speciálního nechceme. Oni nám pohlídají a rozvíjejí naše děti.
Taky jsme pod drobnohledem a neustálou kritikou, ale naučili jsme se to brát jako běžné řeči starých lidí, prostě se z nějaký jejich kritiky nepoprdíme, to je furt dokola a staří lidé holt takoví jsou. Když si člověk řekne, že to nemyslí špatně- což je v 90% pravda, tak ho ta kritika ani tak neštve. Já třeba nemůžu projít do domu aniž bych tchýni nemusela říct, co jsem si zase koupila. No a co ? Rozhodla jsem se, že se na takový drobnosti vykašlu, jsou důležitější věci.